Mons. Peter Fořt

1. 10. sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panna a učitelka církve

Narodila se 2. I. 1873 v Alençonu v severozápadní Francii. Jmenovala se Marie Františka Terezie Martinová. Když jí bylo čtyři a půl roku, zemřela jí matka a otec se přestěhoval s dětmi do Lisieux. Tam začala chodit do školy v penzionátu benediktinek (1881); vstoupila ke karmelitkám (1888), přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté tváře, složila řádové sliby (1890). Vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství“ uváděla také novicky, když jí představená svěřila jejich přípravu (1893). Zasvětila svůj život modlitbě a sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Od roku 1895 začala na příkaz představené psát své vzpomínky „Dějiny duše“. Zemřela na tuberkulózu 30. IX. 1897 v Lisieux. V roce 1925 byla prohlášena za svatou a roku 1927 za patronku misií. V roce 1997 prohlášena učitelkou Církve.

2. 10. sv. Andělů strážných

Úcta k andělům strážným vyplývá z obecné nauky církve, která se opírá o mnohé biblické texty (Mt 18,10 a Sk 12,15), že každý věřící má svého anděla strážného. Mnozí z církevních otců jsou toho názoru, že svého anděla strážného má každý člověk, i nevěřící; podobně i jednotlivé národy, obce a společenství. Úcta jim prokazovaná od křesťanů je starší než úcta k svatým. Svátek archandělů (29. září) byl zpočátku zároveň společným svátkem všech andělů. Samostatná liturgická oslava andělů strážných začíná v 15. a 16. století. V rakouských zemích se dnešní památka slavila až do roku 1913 na první zářijovou neděli.

4. 10. sv. Františka z Assisi

Narodil se v roce 1182 v Assisi ve střední Itálii. Jeho křestní jméno bylo Jan. Jako syn bohatého obchodníka látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Kolem roku 1208 přijal jáhenské svěcení. Když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františ-kánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek (1212). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství „třetího řádu“ (1221). Definitivní františkánská řehole byla schválena v roce 1223. V roce 1217-1219 poslal několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). V Římě se setkal se sv. Dominikem (1221). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církev-ních představených – jako např. když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o Vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Stigmata, která se v samotě na hoře Verně objevila (1224) na jeho těle, připodobnila ho ještě víc Kristu. Krátce nato složil svůj chvalozpěv všeho tvorstva. +3. X. 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.

5. 10. sv. Faustiny Kowalské, panny

Narodila se roku 1905 v Głogowci v Polsku a svůj krátký život zasvětila Kristu v Kongregaci sester Matky Božího milosrdenství. Přijala povolání hlásat milosrdnou Boží lásku a v Deníčku své duše zanechala svědectví o vlastní mystické zkušenosti. Inspirovala dílo hlásání Božího milosrdenství a jeho vyprošování v celém světě. Zemřela v Krakově roku 1938.

6. 10. sv. Bruna, kněze

Narodil se kolem roku 1035 v Kolíně nad Rýnem (Köln). Své studium začal v rodném městě a dokončil v Remeši (Reims) ve Francii, kde potom začal učit na katedrální škole. Po návratu do Kolína studoval teologii a kolem roku 1055 byl vysvěcen na kněze. Později jako kanovník znovu vyučoval na remešské katedrální škole a od roku 1057 převzal její vedení. Toužil však po životě v ústraní, a proto odešel se šesti přáteli do alpského horského údolí Chartreuse, asi 24 km severně od Grenoblu, a žil tam s nimi (od roku 1084) po vzoru poustevníků velmi přísným životem: trvalé mlčení přerušovali jen v neděli, o svátcích a při společné chórové modlitbě; zachovávali přísné posty; denní dobu dělili mezi modlitbu a práci. Když se stal papežem jeho bývalý žák, Urban II., povolal ho do Říma jako svého poradce (1090). Po čtyřech letech dostal dovolení založit v kalábrijských horách v La Torre (v diecézi Sequillace) další poustevnické středisko. Tam také 6. X. 1101 zemřel. Od roku 1623 se jeho památka slaví v celé církvi. Jeho následovníci žili podle zpřísněné benediktinské řehole a po vypracování a přijetí společných stanov (1128) vznikl kartuziánský řád.

7. 10. Panny Marie Růžencové

Modlitba růžence se ve své dnešní podobě šířila od 15. století především zásluhou dominikánů. Spočívá v opakování andělského pozdravení a v rozjímání o událostech z Ježíšova života a o spoluúčasti, kterou na jeho narození, utrpení a oslavení má jeho matka Panna Maria. Definitivní podobu růžence stanovil (1569) papež Pius V. Slavení dnešní liturgické památky bylo zavedeno (1572) na paměť vítězství nad Turky v námořní bitvě u Lepanta (7. X. 1571); od roku 1573 přeloženo na první říjnovou neděli; po vítězství nad Turky u Petrovaradina (v dnešním Srbsku) rozšířeno pro celou církev (1716); v dnešní den se slaví od roku 1913.

9. 10. sv. Dionýsia, biskupa a druhů mučedníků

V polovině 3. století působil jako misijní biskup, poslaný s několika dalšími z Říma do Galie. Jeho sídlem byla Lutetia (dnešní Paříž), kde byl v době pronásledování křesťanů sťat mečem. Nad hrobem tohoto prvního pařížského biskupa byla v 5. století postavena bazilika a koncem 6. století opatství nesoucí jeho jméno (Saint Denis). Podle pozdějších zpráv byli spolu s ním umučeni na pahorku Montmartre (tj. Hora mučedníků) také Eleutherius a Rustikus – jeden z nich byl knězem a druhý jáhnem.

11. 10. sv. Jana XXIII, papeže

Angelo Giuseppe Roncalli se narodil v italské vesnici Sotto il Monte v provincii Bergamo v roce 1881. Jako jedenáctiletý vstoupil do diecézního semináře, studia pak dokončil v Papežském semináři v Římě. V roce 1904 byl vysvěcen na kněze a působil jako sekretář bergamského biskupa. V roce 1921 vstoupil do služeb Apoštolského Stolce jako předseda italské ústřední rady Papežského Díla šíření víry. V roce 1925 se stal apoštolským vizitátorem a potom apoštolským delegátem v Bulharsku, v roce 1935 v Turecku a v Řecku; v roce 1944 byl jmenován apoštolským nunciem ve Francii. V roce 1953 byl jmenován kardinálem a stal se patriarchou v Benátkách. V roce 1958 byl zvolen papežem a během svého pontifikátu svolal římskou synodu, ustanovil komisi pro úpravu kodexu kanonického práva a svolal Druhý vatikánský sněm. Zemřel večer 3. června 1963.   

12. 10. sv. Radima, biskupa

Narodil se v 2. polovině 10. století. Doprovázel svého staršího bratra Vojtěcha na jeho cestách, spolu s ním vstoupil pod řádovým jménem Gaudentius do římského benediktinského kláštera sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu (990); byl též svědkem jeho mučednické smrti (997). Stal se prvním arcibiskupem v polském Hnězdně (1000) a tam také kolem roku 1006 zemřel. Jeho ostatky byly přeneseny do Prahy (1039) a v románské bazilice sv. Víta (postavené v letech 1060-1096) byly uloženy v kryptě sv. Kosmy a Damiána. Nejstarší pražská nekrologia (od 2. poloviny 12. století) uvádějí jako den jeho smrti 12. říjen. Až do poslední úpravy českého národního kalendáře (1973) se u nás jeho památka slavila ve výroční den přenesení (25. VIII.).  

14. 10. sv. Markéty Marie Alacoque, panny

Narodila se 22. VII. 1647 v burgundské vesnici Lauthecouru v diecézi Autun (ve východní Francii). Její otec byl královským notářem. Vstoupila do kongregace sester Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial (1671) v době, kdy byla Francie zaplavena přemrštěnou strohostí jansenismu. V letech 1673 – 1675 jí bylo v několika zjeveních dáno poznat lásku Ježíšova Srdce a byla vyzvána, aby se přičinila o rozšíření přípravné hodinové pobožnosti v předvečer prvních pátků v měsíci, svatého přijímání na první pátky a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Když se stala asistentkou představené (1684) a vychovatelkou novicek (1685-87), zavedla ve své řeholní komunitě společné uctívání Božského Srdce. Zemřela 17. X. 1690 v Paray-le-Monial a za svatou byla prohlášena v roce 1920. Úcta k Božskému Srdci se šířila nejprve prostřednictvím bratrstev a lidových pobožností; jeho svátek byl zaveden nejprve v Polsku (1765) a od roku 1856 pro celou církev.

Tentýž den sv. Kalista, papeže a mučedníka

Narodil se v 2. polovině 2. století v římském Zátibeří. Pocházel z křesťanské rodiny a byl původně otrokem. Papež Zefyrin, původně také otrok, ho vysvětil na jáhna (kolem roku 199) a svěřil mu správu křesťanského hřbitova na Via Appia – dnešních Kalistových katakomb. Když pak byl sám zvolen za papeže (217), postavil se proti němu římský kněz Hippolyt se svými stoupenci. Kalist vystoupil proti sabeliánům a odsoudil jejich bludné učení o nejsvětější Trojici. Dovolil přijímat kající hříšníky zpět do církve. Uznával platnost manželství uzavřených mezi svobodnými ženami a otroky. V Zátibeří zřídil správní a dobročinný ústav, v jehož sousedství byla v době papeže Julia I. (337-352) postavena bazilika S. Maria in Trastevere; tam byl také 14. X. 222 ubit protikřesťanskými výtržníky. Pohřben byl nejprve v Kalepodiových katakombách a později přenesen do této baziliky.

15. 10. sv. Terezie od Ježíše, panny a učit.církve

Narodila se 28. III. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Po vstupu ke karmelitkám (1536) prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života všechno, co by ji odvádělo od Boha. Začala žít životem hluboké vnitřní modlitby a toužila po návratu k původní řeholi s přísnou klauzurou. Po založení prvního kláštera reformovaných karmelitek (1562) zakládala další a po setkání se sv. Janem od Kříže (1568) dávala podnět k zakládání i mužských reformovaných klášterů. Její spisy se staly školou modlitby. Zemřela v Albě de Tormes 4. X. 1582; v důsledku právě začínající gregoriánské reformy kalendáře byl následující den 15. X. V roce 1622 byla prohlášena za svatou a v roce 1970 za učitelku církve. Tereziánská mystika, vyznačující se smyslem pro realitu duchovního života a intimním osobním vztahem ke Kristu, silně ovlivnila duchovní vývoj své doby a měla velký vliv i na myšlení a tvorbu našich barokních náboženských autorů v 17. století.

16. 10. sv. Hedviky, řeholnice, hlavní patronky Slezska

Narodila se kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera vévody Bertholda IV. Když jí bylo pět let, svěřili rodiče její výchovu sestrám benediktinkám v Kitzingen. Provdala se (1186) za slezského vévodu Jindřicha I. a měla s ním čtyři syny a tři dcery. Vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným. Vštěpovala základy víry sv. Anežce České (1208-1211) a byla tetou sv. Alžběty Uherské. Po smrti svého manžela (1238) vstoupila do kláštera cisterciaček v Trzebnici (severně od Wroclawi); sama ho založila (1202) a její nejmladší dcera Gertruda tam byla abatyší. Všechny ostatní její děti zemřely ještě za jejího života. Zemřela 15. X. 1243 v Trzebnici. V roce 1267 byla prohlášena za svatou a její tělo bylo uloženo v třebnickém klášterním kostele.

17. 10. sv. Ignáce Antiochijského, b. a uč.c.

Narodil se v polovině 1. století v Sýrii. Byl po sv. apoštolu Petrovi a sv. Evodiovi třetím biskupem v syrské Antiochii, po Římě a egyptské Alexa-ndrii, tehdy třetím největším městě. Za vlády císaře Trajána (98-117) byl zatčen a odsouzen, aby byl v Římě předhozen v amfiteatru šelmám. Ces-tou poslal sedm dopisů: Efesanům, Magnesijským, Tralským, Římanům, Filadelfanům, Smyrňanům a Polykarpovi. Zrcadlí se v nich jeho touha po mučednictví a život církve na počátku 2. století. Varuje před gnostickými bludy, vybízí k zachování jednoty pod vedením biskupů, o církvi jako první používá označení „katolická“ a římskou církevní obec označuje jako „před-sedkyni sboru lásky“. V Sýrii se jeho památka slaví už od 4. století 17. října. Zbytky jeho kostí poslali římští křesťané do Antiochie a odtud byly před nájezdy Peršanů a Saracénů znovu převezeny do Říma a uloženy v bazilice sv. Klementa. 

18. 10. sv. Lukáše, evangelisty

Byl pravděpodobně syrského původu a podrobnější zmínky o Antiochii (Sk 6,1-6; 11,20-30; 13,1 a násl.) vzbuzují dojem, že odtud pocházel. Nepatřil k židovskému národu (srov. Kol 4,11 a násl.) a byl lékařem (Kol 4,14). Doprovázel sv. Pavla na jeho druhé apoštolské cestě od Troady až do Filip (Sk 16,10-17). Tam patrně asi 6 let upevňoval křesťanské učení (asi 51 – 57), potom se znovu přidal k sv. Pavlovi při návratu z třetí apoštolské cesty a šel s ním do Jeruzaléma (Sk 20,5 – 21,18); tam se setkal s apoštolem Jakubem a s jeruzalémskými staršími (21,18). Byl s apoštolem Pavlem na cestě do římského vězení (Sk 27,1 – 28,16; Kol 4,14; Flm 24), při následujícím dvouletém pobytu v Římě měl možnost poznat se s evangelistou Markem (Kol 4,10-14; Flm 24) a jako jediný zůstal v Pavlově blízkosti i při druhém věznění před smrtí v Římě (2 Tim 4,11). Jeho další osudy nejsou bezpečně známé, protože zprávy o místech jeho působení se velmi liší (Galie, Itálie, Dalmácie, Řecko). Zemřel pravděpodobně v Achai. Východní i západní křesťané slaví jeho svátek 18. X. Jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a otevřenost poselství spásy pro všechny národy i společenské vrstvy.

19. 10. sv. Jana de Brébeuf a Izáka Joguese, kněží a druhů, mučedníků

V letech 1642-1649 zemřelo v Severní Americe po krutém mučení osm misionářů z Tovaryšstva Ježíšova. V roce 1625 převzali v pohraniční oblasti mezi Kanadou a Spojenými státy misie u domorodých indiánských kmenů Hurónů a Irokézů, u nichž předtím (1615 a 1622) františkáni neměli úspěch. Tito jezuité byli všichni francouzského původu. Za svaté byli prohlášeni v roce 1930. Jean de Brébeuf se narodil v roce 1593 v Normandii; pracoval mezi Huróny nejdéle; osvojil si hurónskou řeč a sestavil slovník, gramatiku a katechismus; byl umučen od Irokézů (16. III. 1649) v osadě sv. Ignáce u Hurónského jezera na kanadském území. Isaac Jogues se narodil 1607 v Orléansu a byl umučen (18. X. 1646) v irokézské osadě na místě dnešního Auriesville ve státě New York. Dva pomocníci umučení na území Spojených států: René Goupil, první mučedník v Americe (+ 29. IX. 1642) a Jean de La Lande (+ 19. X. 1646). Čtyři kněží umučení v Kanadě: Antoine Daniel (+ 4. VII. 1648), Gabriel Lalement (+ 17. III. 1649), Charles Garnier (+ 7. XII. 1649) a Noël Chabanel (+ 8. XII. 1649).

21. 10. Bl. Karla Rakouského

Karel Rakouský se narodil 17. srpna 1887 v Persenbeugu v diecézi St. Pölten. Dne 21. října 1911 uzavřel manželství se Zitou z rodu Bourbon-Parma. Se svou manželkou a dětmi vedl příkladný rodinný život. Byla to opravdová domácí církev, vedená láskou k nejsvětější svátosti a k blahoslavené Panně Marii. V době 1. světové války se v roce 1916 stal císařem Rakouska, kam až do října 1918 patřily i země nynější České republiky, a byl korunován jako král Maďarska. Usiloval o spravedlivý a trvalý mír a prosazoval právo a spravedlnost. Po změně státního uspo-řádání byl v roce 1919 donucen opustit vlast, žil v chudobě a svou nemoc snášel s hlubokou důvěrou v Boha. Když 1. dubna 1922 umíral ve Funchalu na ostrově Madeiře, vzýval jméno Ježíšovo. Papež Jan Pavel II. ho 3. října 2004 prohlásil za blahoslaveného.

22. 10. sv. Jana Pavla II, papeže

Karel Josef Wojtyla se narodil v roce 1920 ve Wadovicích v Polsku. Po vysvěcení na kněze a doplnění teologických studií v Římě se vrátil do vlasti a plnil různé pastorační a akademické úkoly. Pracoval jako pomocný biskup v Krakově. V roce 1964 se stal krakovským arcibiskupem a účastnil se 2. vatikánského sněmu. Dne 16. října 1978 byl zvolen papežem a přijal jméno Jan Pavel II. Den 22. října je výročním dnem, kdy se slavnostně veřejně ujal úřadu. Vynikal zvláště apoštolskou péčí o rodiny, mládež a nemocné, která ho vedla k nesčetným návštěvám Božího lidu po celém světě. Bohatým dědictvím jeho učitelského úřadu, které církvi zanechal, je zejména vyhlášení Katechismu katolické církve a Kodexu kanonického práva, jak latinské církve, tak i církví východních. Dne 2. dubna 2005 v Římě zesnul v Pánu, v den před 2. velikonoční nedělí zvanou Božího milosrdenství.

23. 10. sv. Jana Kapistránského, kněz

Narodil se 3. VI. 1386 v horském městečku Capestranu ve střední Itálii. Po vystudování práv se stal v Perugii soudcem (1413). Vstoupil k františká-nům (1416) a po vysvěcení na kněze (kolem roku 1420) byl pověřen zakládáním přísnějších františkánských klášterů. Po roce 1425 vykonal mnoho cest po Itálii, do Francie, Holandska a Svaté země; svými kázáními strhoval davy v celé střední Evropě, též v mnoha městech v Čechách a na Moravě. Jako spoluorganizátor obrany křesťanské Evropy se velmi zaslou-žil o vítězství nad Turky u Bělehradu (1456). Brzy nato zemřel 23. X. 1456 v Iloku u Dunaje (dnes Chorvatsko). Za svatého byl prohlášen v roce 1690.

24. 10. sv. Antonína Marie Klareta, biskupa

Narodil se 23. XII. 1807 v Sallentu nedaleko Barcelony ve Španělsku jako pátý z deseti dětí. Po vysvěcení na kněze (1835) působil jako farář a jako apoštolský misionář v rodné Katalánii a krátký čas také na Kanárských ostrovech. Založil společnost pro vydávání náboženských knih (1847); sám jich také mnoho napsal. V roce 1849 založil misionářskou kongregaci klaretinů. Od roku 1850 byl arcibiskupem v Santiagu na Kubě, kde předtím 14 let neměli biskupa. Začal pořádat exercicie pro kněze, pastorační vizitace a lidové misie. Založil ženský vzdělávací institut klaretinek (1855). Organizoval charitativní a sociální činnost; ve všech farnostech zřídil lidové spořitelny (1854) a učil zemědělce hospodařit tak, aby byli soběstační. Vzbudil tím nenávist majitelů černých otroků; viděli v něm revolucionáře, několikrát na něj spáchali atentát a nakonec dosáhli toho, že se musel vrátit do Španělska (1857). Stal se zpovědníkem královny a doprovázel ji do vyhnanství ve Francii (1868). Účastnil se prvního vatikánského sněmu (1869-1870), tam onemocněl a po návratu zemřel 24. X. 1870 v cisterciáckém opatství ve Fontfroide v jižní Francii. Za svatého byl prohlášen v roce 1950.

28. 10. sv. Šimona a Judy, apoštolů

Šimon, zvaný Horlivec (Lk 6,13; Sk 1,13) nebo Kananejský (Mt 10,4; Mk 3,18) je jedním z dvanácti apoštolů; první označení je z řeckého „zelotes“ a druhé z aramejského „quan´an“, obě mají stejný význam a bývali tak označováni příslušníci bojovné nacionalistické skupiny zelótů, kteří chtěli uspíšit Boží vládu na zemi odbojem proti římské nadvládě. Je proto pravděpodobné, že patřil mezi ně, dříve než se stal Ježíšovým učedníkem. Další biblické zprávy o něm nemáme; o jiném Šimonovi (Mt 13,55; Mk 6,3) se předpokládá, že to byl pozdější jeruzalémský biskup (po smrti apoštola Jakuba Mladšího).
Juda, který se v seznamech apoštolů objevuje jako Juda Jakubův (Lk 6,16; Sk 1,13) nebo Tadeáš (Mt 10,3; Mk 3,18), byl podle starobylé tradice považován za bratra apoštola Jakuba Mladšího a za autora jednoho z listů zařazených mezi knihy Nového zákona; někteří současní badatelé však jsou toho názoru, že je to málo pravděpodobné, a poukazují na to, že autor tohoto listu budí dojem, jako by se sám nepočítal mezi apoštoly (Jud 17). Janovo evangelium se o něm zmiňuje jen při líčení Ježíšova rozhovoru s apoštoly při poslední večeři (Jan 14,22). Oba položili život pravděpodobně v Persii. Jejich ostatky jsou dnes uloženy ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu (pod dnešním oltářem sv. Josefa). Východní křesťané slaví jejich svátek odděleně (10. V. a 19. VI.).

31. 10. sv. Wolganga, biskupa

Narodil se kolem roku 924 ve Švábsku. Vzdělával se v klášterní škole v Reichenau a ve Würzburgu, byl učitelem na dómské škole a děkanem kapituly v Trevíru (956), vstoupil jako mnich do benediktinského klá-štera v Einsiedeln ve Švýcarsku (965) a byl tam vysvěcen na kněze (ko-lem roku 970). Po krátkém misijním působení v Maďarsku (971) byl o Vánocích v roce 972 jmenován biskupem v Řezně (Regensburg). Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. Tím, že souhlasil s odloučením Čech od své diecéze, umožnil v roce 973 založení biskupství v Praze. Zemřel 31. X. 994 v Puppingu u Lince; jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Jeho uctívání jako svatého bylo potvrzeno v roce 1052.