Mons. Peter Fořt

01. 11. Slavnost Všech svatých

Kromě seznamů apoštolů (Mt 10,3; Mk 3,18; Lk 6,15 a Sk 1,13) zmiňuje se o něm pouze Janovo evangelium (11,16; 14,5-7; 20,24-29; 21,2). Ostat-ní zprávy o jeho životě nejsou věrohodně podložené. Podle syrské tradice hlásal evangelium v této oblasti. Věřící syromalabarského obřadu na zá-padním pobřeží Indie si říkají „křesťané svatého Tomáše“. Ve 3. století byly jeho ostatky přeneseny do Edessy (v dnešním jihovýchodním Turec-ku). Od 6. století se tam slaví dnešní den jako výročí tohoto přenesení.

02. 11. Všech věrných zemřelých

Modlitba za zemřelé patří k nejstarší křesťanské tradici. Vzpomínka na mrtvé se koná při každém slavení eucharistie. Východní i západní liturgie věnuje určitý den zvláštní vzpomínce na všechny zemřelé. Po stanovení slavnosti Všech svatých na 1. listopad začíná se na Západě tato výroční vzpomínka na všechny věrné zemřelé slavit v následující den. Její slavení zavedl sv. Odilo, benediktinský opat z Cluny (998), a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery; od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé; papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugal-sku a Latinské Americe; v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro ce-lou církev. Připadne-li 2. listopad na neděli, slaví se mše ze Vzpomínky na všechny věrné zemřelé, ale texty pro denní modlitbu církve jsou z ne-děle – texty za zemřelé se vynechávají. Při ranních chválách a nešporách, slaví-li se za účasti lidu, se však může použít textů za zemřelé.

03. 11. Sv. Martin de Porres, řehol.

Narodil se 9. XII. 1579 v Limě, hlavním městě Peru, jako syn španělské-ho šlechtice a černošky. Vyučil se holičem a ranhojičem. Vstoupil k domi-nikánům v Limě; nejprve jako terciář (1594) vykonával různé služebné práce; později složil sliby (1603) a byla mu svěřena péče o nemocné. Vy-nikal pokorou a obětavou láskou; pečoval nejen o lidi, ale i o zvířata. Při-činil se o založení ústavu pro chudé děti, zvláště sirotky. K sobě byl velmi přísný a celé noci trávil na modlitbách. Už za života byl vyhledávaným rádcem a přímluvcem u Boha. Zemřel 3. XI. 1639 a jeho úcta se rychle rozšířila po celé Americe. Za svatého byl prohlášen v roce 1962.04. 11. 4 4. 04. 11. Svatého Karla Boromejského, biskup

Narodil se 2. X. 1538 v Aroně na břehu Lago Maggiore v severní Itálii. Vystudoval práva a jeho strýc, papež Pius IV., ho pozval do Říma a jme-noval ho kardinálem (1560). Za tři roky potom přijal kněžské a biskupské svěcení. Dovedl ke šťastnému konci tridentský sněm a má velkou zásluhu o uskutečnění jeho reforem. Od roku 1560 byl administrátorem milánské arcidiecéze a v roce 1564 se stal arcibiskupem, ale pro práce na sněmu a povinnosti v papežské kurii mohl odejít do Milána teprve v roce 1565. Začal věnovat péči výchově kněží, svolávat synody a konat pastorační vi-zitace farností. Staral se o chudé a nemocné; zvláště v době moru (1576-1577) dával svou osobní statečností příklad ostatním. Zemřel 3. XI. 1584 v Miláně a byl pohřben v katedrále. Za svatého byl prohlášen v roce 1610.

09. 11. Posvěcení Lateránské basiliky

Lateránská bazilika, zasvěcená přesvatému Spasiteli a od roku 904 (po přestavbě) také sv. Janu Křtiteli a sv. Janu Evangelistovi, je nejstarší papežský kostel a nese titul „Matka a hlava všech kostelů Města (Říma) i celého světa“. V přilehlém lateránském paláci sídlili papežové od 4. do 14. století. Baziliku dal postavit císař Konstantin a posvětil ji (324) papež Silvestr I. Po požáru, zemětřesení a drancování byla během staletí několikrát restaurována; naposledy v roce 1726. Konalo se v ní pět všeobecných církevních sněmů. Vlastní den posvěcení není známý, ale už od 12. století se výročí slavilo 9. listopadu.

10. 11. sv. Lva Velikého, papeže a uč.církve

Narodil se koncem 4. století. V době papeže Celestina I. (422-432) už byl v Římě jáhnem. Když se v roce 440 stal papežem, důsledně vystupoval proti všem bludným učením té doby a zdůrazňoval poslání římského biskupa jako nástupce na Petrově stolci a význam jeho postavení pro jednotu církve. Na všeobecný sněm do Chalcedonu poslal své zástupce (451); v jeho dopise, který se tam četl, bylo za souhlasu přítomných od-souzeno bludné učení monofysitů (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk). Ustanovil při císařském dvoře v Konstantinopoli trvalého papežského vyslance. Podařilo se mu odvrátit hunského vůdce Attilu od tažení na Řím (452) a při vpádu barbarů vedených Genserichem (455) dosáhl toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Zanechal 96 kázání vynikajících obsahem i formou a 173 dopisů; velmi se také zaslou-žil o zkvalitnění liturgických textů. Zemřel 10. XI. 461; jeho ostatky byly koncem 7. století uloženy ve vatikánské bazilice sv. Petra. V roce 1754 byl prohlášen za učitele církve.

11. 11. sv. Martina biskupa

Narodil se kolem roku 316 v panonské Sabarii (v dnešním Szombathely v Maďarsku). Jeho rodiče byli pohané, v 15 letech byl přijat mezi čekatele křtu (katechumeny) a po nějakém čase se dal pokřtít. Mezitím se dostal jako voják do Galie, opustil vojenskou službu a rozhodl se žít v ústraní po vzoru egyptských poustevníků. S pomocí biskupa Hilaria založil v Ligugé u Poitiers klášter (kolem r.361), stal se knězem, shromáždil kolem sebe své žáky, spolu s nimi slovem, příkladem hlásal křesťanství okolním ves-ničanům. Když se kolem roku 371 stal biskupem, věnoval se dále této činnosti a bydlel převážně mezi svými žáky v novém klášteře, který založil v Marmoutieru, poblíž svého biskupského města Toursu. Zakládal na venkově malé kláštery, které se staly ohnisky křesť. života mezi vesničany. Začal zřizovat venkovské farnosti a konat pastorační vizitace; zemřel při jedné z nich 8. XI. 397 v Candes a 11. XI. pak byl pohřben v Toursu.                                                                          

12. 11. sv. Josafata biskupa,

Narodil se kolem roku 1580 ve Vladimíru na Volyňsku (v dnešní západní Ukrajině), jmenoval se Jan Kuncevič a pocházel z pravoslavné rodiny. Po příchodu do litevského Vilna (1596) se připojil k unii s římským apoštol-ským stolcem, k níž došlo na synodu v litevském Brestu (1595 – 1596). Při vstupu k basiliánům ve Vilně (1604) přijal jméno Josafat, byl vysvěcen na kněze (1609), stal se představeným kláštera (igumenem) v Byteni (1613) a vyšším klášterním představeným (archimandritou) ve Vilně (1614). Když se v roce 1618 stal arcibiskupem v běloruském Polocku, věděl, že nepřijí-má poctu, ale těžké a nebezpečné poslání. Nepřestal však působit jako horlivý šiřitel sjednocení s Římem. Usiloval o prohloubení náboženského života věřících a o pozvednutí úrovně duchovenstva. Byl ubit najatými vrahy při biskupské vizitaci v běloruském Vitebsku 12. XI. 1623. Za svaté-ho byl prohlášen v r.1867. Pohřben byl v Polocku, jeho tělo bylo přenese-no do Biale (1705), Vídně (1916), od r.1949 je uloženo ve sv.pet. baz.ve Vat.

13. 11. sv. Anežka Česká, panny

Narodila se kolem roku 1211 jako dcera krále Přemysla Otakara I. Odmít-la nabídku k sňatku s císařem Fridrichem II. (1231). S pomocí svého bra-tra Václava I. založila v Praze první klášter františkánů a klášter klarisek, do něhož sama vstoupila (1234) a stala se jeho představenou. Založila též špitální bratrstvo, z něhož se později stal řád křižovníků s červenou hvěz-dou. Zprostředkovala usmíření krále Václava I. s jeho synem Přemyslem Otakarem II. (1249). Svědectví o jejím příkladném životě a vroucí zbož-nosti podávají listy sv. Kláry a papeže Řehoře IX. Zemřela 2. III. 1282 ve svém klášteře „Na Františku“. Bl. prohlášena v r.1874, za sv. 12. 11. 1989.

15. 11. sv. Alberta Velikého, biskupa a uč.církve

Narodil se kolem roku 1200 v Lauingen na Dunaji (v dnešním jihozápad-ním Německu). Po studiích v Padově vstoupil k dominikánům (1229). Teologii studoval v Kolíně nad Rýnem a v Paříži. Vyučoval na různých učilištích a univerzitách. Svými znalostmi obsáhl všechny tehdy známé vědní obory a uvedl Aristotelovo učení do středověké filozofie. Byl provi-nciálem (1253-1257), biskupem v Řezně (1260-1262), kázal v Po-rýní, Ba-vorsku a v Čechách (1263-1264) a vybízel ke křížové výpravě, zúčastnil se lyonského všeobecného sněmu (1274), ale své hlavní poslání viděl v pře-dávání získaných vědomostí, a proto se vždy znovu vracel k vyučování a spisovatelské činnosti. Zemřel 15. XI. 1280 v Kolíně nad Rýnem a byl pohřben v dominikánském kostele. V roce 1931 byl prohlášen za svatého a za učitele církve, v roce 1941 za patrona přírodovědců.

16. 11. sv. Markéty Skotské

Narodila se kolem roku 1046 v Uhersku jako dcera anglického prince, který tam žil ve vyhnanství. Její otec brzy po návratu do Anglie zemřel (1057), po vpádu Normanů (1066) musela s matkou a sourozenci utéci do Skotska; provdala se za krále Malcolma III. (1070) a měla s ním osm dětí, všechny je dobře vychovala a dvě z nich (David a Matylda) byly poz-ději svatořečeny. Její jemnost, inteligence a dobrota měly na drsného krále velmi příznivý vliv. Jako dobrá matka a královna působila na vzrůst náboženské a kulturní úrovně Skotska. Proslavila se zvláště svou dobro-činností. Zemřela 16. XI. 1093 v edinburském zámku, několik dní po ob-držení zprávy, že její manžel a nejstarší syn padli v bitvě. Pohřbili ji v Du-rnfermline v benediktinském kostele, který sama založila. Za svatou byla prohlášena v roce 1250. V době reformace byly její ostatky přeneseny do Španělska a uloženy v kostele na zámku Escorialu.

16. 11. sv. Gertrudy panny

Narodila se 6. I. 1256 v Eislebenu v Durynsku. V pěti letech byla dána na výchovu do blízkého kláštera cisterciaček v Helftě; tam se jí dostalo lite-rárního, filozofického i teologického vzdělání; měla velkou zálibu ve stu-diu latiny, ve zpěvu a v malířství. V roce 1281 se jí po několika týdnech těžké vnitřní krize dostalo milosti mystického nazírání. Po překonání vá-žného onemocnění (1288) začala psát o svých zjeveních, zvláště o eucha-ristii a o Ježíšově Srdci; v jejích spisech lze najít téměř všechny invokace z dnešních litanií k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Zemřela ve svém kláš-teře pravděpodobně 17. XI. 1301 nebo 1302. Na veřejnost se její spisy do-staly až v 16. století a od té doby byly přeloženy do všech hlavních evrop-ských jazyků, v 18. století i do češtiny. Od 17. století je uctívána v benedi-ktinských klášteřích, v roce 1677 bylo její jméno zapsáno do římského martyrologia.

17. 11. Sv. Alžběty Uherské, řeholnice

Narodila se v roce 1207 na hradě Sárospataku ve východním Maďarsku (či v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Její otec i matka sv. Anežky České byli sourozenci. Už jako dítě byla zasnoubena a od čtyř let vycho-vávána na dvoře svého budoucího manžela na hradě Wartburgu v Dury-nsku; ve 14 letech se za něho provdala, prožila s ním šest šťastných let a měla tři děti. Po jeho smrti (1227) byla z hradu vyhnána, nejprve žila v podhradí v Eisenachu a potom odešla do Marburgu (1228), kde žil její duchovní vůdce; dala tam postavit nemocnici, žila mezi terciářkami františkánské řehole a sloužila nejchudším a nejubožejším. Zemřela 17. XI. 1231 v Marburgu. Za svatou byla prohlášena v roce 1235.

18. 11. Svátek posvěcení římských basilik sv. Petra a Pavla

Nad hrobem sv. Petra ve Vatikánu a nad hrobem sv. Pavla při cestě do Ostie dal císař Konstantin Veliký postavit baziliky. Tyto baziliky ve 4. století posvětili papežové Silvestr I. a Siricius; výročí jejich posvěcení se slavilo v Římě už od 11. století společně 18. XI. Svatopetrská bazilika byla přestavována od poloviny 15. století a v dnešní podobě byla posvěcena 18. XI. 1626. Bazilika sv. Pavla byla v roce 1853 zničena požárem, znovu postavena a 10. XII. 1854 posvěcena. Slavení památky jejich posvěcení rozšířené na celou církev je připomínkou významu těchto apoštolských knížat, podobně jako výročí posvěcení baziliky S. Maria Maggiore připo-míná mateřské poslání Panny Marie.

21. 11. Památka Zasvěcení PM v Jeruzalémě

Slavení dnešní památky má svůj původ na Východě, původně to byla při-pomínka výročí posvěcení mariánské baziliky v Jeruzalémě, postavené v roce 543 poblíž Jeruzalémského chrámu. Bazilika byla sice v dalších stoletích zbořena, ale křesťané na Východě slavili tento den dále. Spolu s nimi si dnes připomínáme osobní zasvěcení Panny Marie, jímž se zcela odevzdala Bohu do služeb díla spásy a stala se tak vzorem Bohu zasvěce-ného života. Zároveň ji uctíváme jako živý Boží chrám, jímž byla už od okamžiku svého početí. Apokryfní Jakubovo protoevangelium vypráví, že rodiče přinesli Pannu Marii do Jeruzalémského chrámu a „obětovali“ ji Bohu; podle této nezaručené zprávy se tomuto svátku říkalo také Oběto-vání Panny Marie.

22. 11. sv. Cecilie, panny mučednice

Patří mezi prvokřesťanské římské mučedníky, ale jinak o ní nevíme nic určitého. Žila snad ve 3. století. V římské čtvrti Trastevere byla postavena bazilika, která nese její jméno; tam byly také v roce 821 přeneseny její ostatky z Kalistových katakomb. Nejstarší doložená zpráva o její úctě je z roku 545; tehdy v této bazilice zajali papeže Vigilia, když tam ve výroční den její smrti (22. XI.) slavil bohoslužby. Úcta k ní se velmi rozšířila a její jméno bylo zařazeno do seznamu světců v mešním římském kánonu.

23. 11. sv. Klementa I., papeže a mučedníka

Byl třetím nástupcem sv. Petra na papežském stolci v Římě na sklonku 1. století- tedy v době, kdy ještě žil apoštol Jan. Sv. Irenej o něm píše (kolem roku 185), že ještě viděl a na vlastní uši slyšel apoštoly. Origenes, Eusebius a sv. Jeroným ho ztotožňují s Klementem, o němž sv. Pavel píše jako o svém spolupracovníku (Flp 4,3). Když dostal zprávu o tom, že v korintské obci někteří mladí křesťané odmítli starší kněze, poslal do Korintu dopis, v němž vybízí k svornosti, pokoji a pořádku a zároveň zdůrazňuje, že biskupové, kněží a jáhnové mají pravomoc od apoštolů a jejich právoplatných nástupců. Tento jeho list je také jedním z nejstarších dokladů obsahu starokřesťanských přímluv. Zemřel ve vyhnanství u Černého moře. Sv. Cyril a Metoděj nalezli během svého působení na Krymu jeho ostatky, vzali je s sebou do Konstantinopole, potom na Moravu a v roce 867 je přinesli do Říma, kde je uložili do starobylé baziliky nesoucí jeho jméno.

23. 11. sv. Kolumbána, opata

Narodil se kolem roku 543 ve východoirské provincii Leinsteru. Pod ve-dením sv. opata Comgalla v bangorském klášteře v severním Irsku se z něho stal horlivý mnich a úspěšný učitel. Po dlouhém období přísného řeholního života odešel s opatovým svolením v čele dvanácti mnichů na evropskou pevninu (590). Usadili se v Annegray v burgundských Vogé-zách a založili v okolí tři kláštery, nejslavnější z nich byl v Luxeuil. Žili podle velmi přísných řeholních pravidel, za jejichž přestoupení se uklá-daly tvrdé tresty. Když byli z této krajiny vyhnáni, působili kolem curyš-ského a bodamského jezera v dnešním Švýcarsku. Vedením kláštera, kte-rý založili v dnešním kantonu St. Gallen, pověřil jednoho ze svých společ-níků, sv. Havla. Sám pak pokračoval dále na jih a založil klášter v Bobbiu v severní Itálii (613). Tam také 23. XI. 615 zemřel a je pohřben v kryptě jemu zasvěcené baziliky.

24. 11. sv. Ondřeje Dung Laca, kněze a druhů mučedníků

První křesťanští misionáři přišli na území dnešního Vietnamu v 2. pol. 16. století. Křesťanské společenství, které tam založili, bylo v následujících třech stoletích (jen s několika krátkými obdobími klidu) vystaveno krutému pronásledování, které vyvrcholilo v letech 1843-1883. Mnoho vietnamských křesťanů zemřelo tehdy mučednickou smrtí, nejvíce v 18. a 19. století. Z těch, kteří byli během 1. poloviny 20. století prohlášeni za blahoslavené, 117 prohlásil 19. VI. 1988 papež Jan Pavel II. za svaté: 96 Vietnamců, 11 španělských misionářů z řádu sv. Dominika a 10 členů francouzské misijní společnosti z Paříže; 8 biskupů, 50 kněží a 59 laiků.

25. 11. sv. Kateřinu Alexandrijskou, pannu a mučednici

Podle vyprávění tradice žila v Alexandrii jako panna a zemřela jako mučednice. Proslula bystrostí nadání a moudrostí ne méně než stateč-ností ducha. Její tělo je zbožně uctíváno v klášteře na hoře Sinaj.

30. 11. sv. Ondřeje, apoštola

Pocházel z Betsaidy v Galileji, byl rybářem a patřil mezi učedníky Jana Křtitele (Jan 1,35-40). Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona Petra (Jan 1,40-42). Upozornil na chlapce, který měl pět chlebů a dvě ryby (Jan 6,8-9) a spolu s Filipem zprostředkoval setkání pohanů s Ježíšem (Jan 12,20-22). Podle tradice hlásal evangelium v různých krajích a zemřel kolem roku 60 v Patrasu v Achají (v dnešním Řecku) přivázán na kříž ve tvaru písmene X.

Omnia ad maiorem Dei Gloriam.     O. A. M. D. G.