SFL2025-06
SFL-soukromý Fořtův list 0006-25 ze dne 14. 03. 25
Ani nevíte, jakou bych měl radost, kdyby Evropa odešla od měnícího se času z letního na zimní+ zpět! Se mnou by se radoval i náš pejsek Joey! Ten mne totiž podle „starého času“ denně budí, abych ho vyvenčil. Další radost přišla mailem od přátel Oty 1. a 2.: Pane, ať nečekám omluvu u těch druhých a dobře vidím důvody, proč se mám omluvit já. Nádherná reakce na oboustranné omluvy Marka, Jana. Admirandum non imitandum (latin. „Obdivuhodné, které nelze napodobit“). To říkají ti, kteří se pouze baví na úkor druhých a sami zůstávají alibisty; k sobě nedojdou. Druhý Ota mi poděkoval! Potěšil! Řádky, které nyní čtete, měly být zaslány poněkud dříve, po 7. neděli v mezidobí kolem Popeleční středy: jako dobrý start do svato-postní doby. Ale žádná škoda; situace kolem kněze a arcibiskupa nebyla zbytečná. NA STRANĚ jedné touha po tradici a zachovávání pravidel, na straně druhé hledání nových cest. Pak jako „bonbónek“ vzájemná omluva. Omluvě též říkáme lítost, vyznání hříchů, náprava – a to vůči Bohu. Zde všichni víme, s kým to smíme pro-žívat: s milosrdným Otcem nebeským, který svou lásku projevuje odpuštěním! S tím, který za naše hříchy zaplatil svou smrtí na kříži a sňal z nás „duchovní exekuci“: díky úžasnému bratru Ježíši! S Duchem svatým, jehož oheň spaluje naše poklesky, viny, a který nabízí hojivý balzám milosti posvěcující. Pro dobu postní mají sousedé v Německu název: „Österliche Fastenzeit“ (Velikonoční doba postu). Zde je skrytě uveden cíl naší cesty, naší snahy po nápravě, po možnosti začít znovu, lépe a s větším užitkem nakonec. Moc se nám proto může hodit článek nahoře: Kolik let posunujeme ručičky u hodinek jednou dopředu, pak zas dozadu. Mění se tady čas a ne my! Kéž by se Evropa jednou probudila! Kéž by se s upřímnou myšlenkou a snahou probudili i vlažní křesťané a zapřemýšleli o dobré sv. zpovědi (po staru), o prožitku svátosti smíření (po novu). Jak vypadá dobrá příprava očisty naší duše? Jedná se o tři schůdky: v prvním se zahledím do svého nitra (a použít k tomu mohu i zpovědní zrcadlo). 2 způsoby najdete na mé doméně Poučení na Cestě k Bohu. Jde o to, abych se smířil sám se sebou, tzn.: smířil se s faktem, že já jsem taktéž vinen, nejen ten či ti druzí! Druhý schůdek vypadá takto – a není lehký: smířit se s druhým, či druhými. Čili se jemu, jí, jim omluvit a to upřímně! Podat ruku, podat květiny apod. Teprve nyní smím vykročit na třetí schůdek: smířit se s Bohem: Jít, vyznat se ve zpovědnici, přijmout pokání a slíbit nápravu. Jak „jednoduché a proto i neúčinné je jít rovnou k Bohu, „drze přeskočit dva předchozí schůdky“! Takto se totiž dívají nevěřící v Boha na celou zpověď. Jen pro paměť připomínám zážitek, který jsem už někde popsal a vyprávěl: Před léty dostala vedlejší německá diecéze nového biskupa, který se přijel podívat též do Klingenthalu. Jako sousední farář a vikář jsem ho chtěl přivítat a popřát mu vše dobré do jeho startu v území, kde žijí ve většině evangelíci. Oblečen v černém, s kolárkem, jsem s mnohými čekal na jeho příjezd. Dlouho nejel. Když se objevil, řekl jsem mu perfektní němčinou: Vy jste první biskup, na kterého tak dlouho čekám. Změřil si mne.. Já nejsem váš, já jsem z Kraslic. On: Tam jsem teď byl. Máte velký kostel. Ve snaze, vše zachránit, jsem ukázal na P. Ferdinanda Kohla, faráře Klingenthalu a řekl: Excelence, Páter je mým zpovědníkem. Nato P. Kohl dodal: Ano, pravda; on (jako já) ke mně chodí se v němčině vyzpovídat, aby pak v Česku mohl hezky česky hřešit! Excelence o krok ustoupil, na nás oba se podíval a bylo mu to jasné: ti dva, to je ale parta….
Závěrem: zpověď prochází v posledních letech krizí. Konkrétně v sousedním státě v Německu lidé svátost smíření nepotřebují. Lidé si jaksi zvykli vše si s Pánem Bohem vyříkat sám; je to konečně i praxe evangelických církví. Možná že za tím je i „zbytečný prostředník, služebník Boží – zpovědník“. Má praxe ve zpovědnici na Svaté Hoře jako kaplan byla velkou zkouškou, poučením, obohacením i radostí! Nač na duši nosit šrámy, zátěž vyvěrající ze zraněného, zesláblého svědomí? Lze svědomí zásahem božím očistit a posílit jeho milostí, jeho DAREM. Jistě mi dáte za pravdu: jako lidé potřebujeme mít potvrzení, znamení, které nás ujistí, že vše je v pořádku. A to pocítíme při znamení kněžského rozhřešení, ve znamení kříže. Uděluji ti rozhřešení ve jménu O+S+Dsv. (Nejkratší forma). Nebo delší: Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať vám (ti) skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji vám (ti) rozhřešení ve jménu O+S+Dsv. Odpověď kajícníka: AMEN. Nezapomínejme na DAR, který Ježíš dal svým učedníkům: „Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi. Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi.“ Tento dar smí jeho učedníci předávat svým nástupcům a těmi jsou biskupové. A ti zase smí tuto moc též předávat svým pomocníkům v kněžské službě: svým kněžím. Tedy ani jáhnům, pastoračním pomocníkům, ministrantům apod. Tento DAR vtahuje člověka do procesu božího vůči lidem. Podobně se Bůh nemusel ptát Panny Marie, zda přijme roli Matky pro lidstvo a Rodičky svého Syna. Mohl to přece učinit pouze sám! Ale on rozhodl vzít člověka do procesu obnovy, záchrany a spásy pro celý svět. Nabízí toto všem na základě jejich rozhodnutí. Kdo uvěří, bude spasen. Obdobně vtahuje člověka do procesu očisty, návratu do rodiny božích; biskup, kněz dává své odpuštění skrze znamení kříže. Bůh a člověk. Ve Starém Zákoně takto zvolil za své nástroje proroky, krále; kněží měli úkol přinášet oběť starozákonní. V Novém Zákoně přinesl oběť Nejvyšší Velekněz Ježíš. Nástrojem jeho jsou biskupové a kněží.
________________________________________________________
Dávejme si pozor na to, co si objednáváme! Onehdy jsem hodnou osobu jménem Růženka požádal o pomoc. Abych si u ní „šplhl“, sdělil jsem jí tuto zkušenost, kterou udělal jeden pán v restauraci v cizině. Sedl si ke stolu, otevřel MENU a neznaje dobře názvy jídel, riskl to a objednal se pyré. Přinesli mu kaši krupicovou. V životě to nejedl… Jako na potvoru, seděl vedle host, před sebou měl husičku, zelí s knedlíky. Styděl se zeptat, jak se to jídlo jmenuje. Ten host po konzumaci řekl: „Prosím, repete“. Měl totiž velký hlad. Přinesli mu totéž podruhé. I náš pán takto poučen, řekl obsluze: „Prosím, repete“. Dostal tedy pyré podruhé! Mpf
