Připomeňme si něco ke svátosti smíření.
První, co člověka napadne, je: PROČ musím chodit ke zpovědi? Tak za 1. – nemusíš. Je to obdobné jako u otázky: Proč se mám umývat, koupat? Odpověď: Abys zachovával čistotu, hygienu! Je tedy moudré pro zachování zdraví tělesného i duševního, aby bylo čisté jak naše tělo, tak i naše duše.
Tato svátost byla ustanovena samotným Kristem: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, odpuštěny nejsou. Cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi. A cokoliv svážete na zemi, bude svázáno i na nebi. Tuto pravomoc dal Ježíš svým apoštolům; ti je pak vkládáním rukou za žehnací modlitby předávají svým nástupcům=biskupům, ti pak i kněžím, svým pomocníkům. Zde je nutná posloupnost, z jednoho na druhého. Zde se nejedná o svázání manželů, ale o svázání či rozvázání od pout (okovů) hříchů! Nebýt otrokem hříchu!
Jeden chlapec na otázku: „Proti jakému přikázání ses provinil, když jsi tahal kočku za ocas?“, řekl: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Vtipné. Jenže tohle není žádné přikázání, pouze výzva pro novomanžele, aby se nerozváděli. Někdy ale vůbec není lehké se hříchu zbavit a začít znovu, lépe. Zde je pomoc Boží velmi důležitá, protože hříchy může odpouštět jen sám Bůh. Ježíš svou smrtí na kříži za náš „dluh“ vůči Bohu Otci zaplatil (krví). A Duch sv. svou mocí (znázorňován plamenem, ohněm) „spaluje“ hříchy, ze kterých se s lítostí vyznáváme. LÍTOST je nezbytně nutná pro možné odpuštění. Nejen lidská lítost, ale doslova nadpřirozená (spojená se smrtí a utrpením Ježíšovým – musí kajícníkovi líto, že tohle vše Ježíš musel vytrpět).
V náčrtku nahoře jsou tři roviny: 2 extrémy po stranách, uprostřed zlatá střední cesta. O co jde? Cesta zachovávání řádu, cesta, která respektuje a uznává hranice, je cesta SVOBODNÉHO DÍTĚTE BOŽÍHO. Řeknete: Moment, svobodný jsem přece tehdy, když mohu všechno? Ale to není pravda! Když překročím coby svobodný člověk mez v pití, stávám se naopak OTROKEM toho chtíče. To platí i o jídle (přejídání), touze po penězích (jako IT odborník „vyluxuji“ účet jiných), touze po moci (jdu přes mrtvoly), touze po sexu (promiskuita) atd. Dejme tomu znaménko +. Naproti tomu stojí druhý extrém, který označme znaménkem -. Např.: Muž přijde domů se špatnou náladu. Žena mu něco řekne a on se urazí. „Strč to jídlo někam!“ A nejí! Opakem obžerství je nejíst vůbec! Nebo jeden z partnerů prohraje spoustu peněz v loterii, v rizikové investici. Že je gambler? Že se stal otrokem této nezřízenosti? Tak bychom mohli pokračovat. Hledáme-li správné řešení, vrátíme se ke zlaté střední cestě. Poznáváme, jak nám mohou boží přikázání pomoci, jak nás mohou ochránit před oběma výše jmenovanými extrémy. Desatery, Boží přikázání jsou vlastně moudré rady!
Svátost smíření (dříve svatá zpověď, vyznání z hříchů) má tři stupně. Jednou mi někdo řekl: „VY katolíci to máte dobré; když zhřešíte, tak se vyzpovídáte a může hřešit dál. No POZOR! Důležitou veličinou pro nápravu je pevné odhodlání toto či ono už nedělat! Prvním stupněm je: Smíření sám sebou (odpusť si sám sobě!) Pak zajdi za tím, kterému jsi „ublížil“ a popros o odpuštění: smíření s druhým. Pokud ti nechce odpustit, je to jeho věc, jeho problém. Ty jsi ses o to aspoň pokusil; nutit nikoho nemůžeš!). Pak teprve můžeš zajít do zpovědní místnosti se vyznat z hříchů. Poslední stupeň: smíření s Bohem! Někdo říká: nejtěžší je se vyzpovídat knězi. Asi jde o stud před člověkem, co si asi o mně pomyslí… Nesouhlasím. Daleko těžší je se zvednout a jít se omluvit člověku, se kterým jsem se nepohodl! Ani první krok (odpusť se sám sobě), není snadný. Já osobně jsem měl léta výčitky; při tom jsem se snažil slušně problém vyřešit. Chodily vyčítavé, urážlivé, pomlouvačné SMS, pohlednice, dopisy… Až mně můj zpovědník musel (mně zpovědníku) připomenout ta slova: Petře, odpusť si sám sobě! Já to udělal! Jako zázrakem od té doby nepřišla ani jedna SMS či písemná zpráva.
Jak se zpovídat?
A. nejdříve v klidu doma:
1. zpytování svědomí za pomoci zpovědního zrcadla (najdeš v každém kancionálu čili zpěvníku – a i zde v Příloze). Na zrcadle mnoho záleží. Budete-li se dívat do pokřiveného, i vaše tvář bude pokřivená. Totéž platí o zrcadle zpovědním. Dobré nabízí Desatero. Vyplácí se vždy denní pohled zpět a pokud možno ihned litovat!
2. Nadpřirozená lítost: viz výše. Dobrovolně (nikdo mne nenutil); vědomě (věděl jsem je to zlé).
3. Pevné předsevzetí: jedná se o rozhodnutí skoncovat s určitým hříchem. Sem spadá vyhýbání příležitosti, která člověka svádí; jednat podle zásady: nevstoupím podruhé do stejné řeky.
B. potom s klidem v kostele:
4. Vyznání hříchů: v současné době máme možnost se setkat s knězem ve zpovědní místnosti k tomuto účelu zřízené. Jde o možnost rozhovoru, nemá to být automatické vypočítávání hříchů, ale formou sdílení se dopracovat k jádru problému. V zásadě: nebát se, vždyť i zpovědník je hříšný člověk, který si sám hříchy odpustit nesmí ani nedokáže; musí se také objevit na druhé straně ve zpovědnici!
5. Rozhřešení: děje se touto formou - závěr modlitby: Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Při tom kajícník dělá na sobě též znamení kříže.
6. Zadostiučinění: kajícník dostane za pokání (náhradu) za odpuštění hříchů např. udělat dobrý skutek, něco si odepřít, přečíst nějakou pasáž v náboženské knize apod.
Co je hřích: dobrovolné a vědomé přestoupení božího zákona.
V závažné věci je to hřích těžký (smrtelný). V méně závažné věci se jedná o hřích lehký.
