Vraťme se k příslibu v ráji. Bůh slibuje záchranu, mesiáše. Kdy se ale má narodit či na zemi objevit? Má se narodit v plnosti času (až se naplní čas). Římská říše, kdysi mocná a silná, se začala krok po kroku rozpadat zevnitř. Upadala morálka, život přestával mít cenu (doba otroků, neměli ani jméno, jen číslo; sexuální nevázanost, zvrácenost – manželství nemělo žádnou cenu; intimní věci se děly mezi stejným pohlavím, zneužívaly se děti, k tomu sloužila i zvířata; pokud mne život přestal bavit, tak jsem si mohl napustit vanu a omamnými výpary (fetováním) inhalovat a při tom si podřezat žíly a „stoicky-hrdinně“ odejít ze světa). Do této doby se rodí v Betlémě Mesiáš. Místo i doba byly předpověděny proroky (Aj ty Betléme, nejsi nejmenší mezi judskými městy; z tebe vzejde spása). Tento Zachránce je stále obklopen tajemstvím. Tak již jeho ohlášený příchod. (Hle panna počne a porodí syna). Jak tohle spolknout? V semináři byli i gynekologové; jak oni, znalci, přijali tuto pravdu o Marii? Nevím, ale příklad by nám mohl pomoci, tak jako pomohl jistě i jim.
V každém zákoně existují výjimky. Králův syn=princ nechodil do školy, ale učitelé chodili na zámek. Vůz s modrým svítícím majáčkem nemusí dodržovat 50km rychlost v obci, městě. Má výjimku, stejně jako princ. Proč? Jde o život (sanitka); jde o majetek (hasiči), jde o vraždu (policie). Stejně tak má právo na výjimku z přírodního zákona zákonodárce=Bůh. Pro svého Syna, věčné boží Slovo, přece může udělat výjimku, aby dokázal, že je tvůrce a pán těchto zákonů! Proto se Ježíš rodí bez přičinění muže! Proto Maria porodí a neztratí panenství. Tohle je předmět OBDIVU, ne posměchu. A sv. Josef, jeho úloha? Jako učitel náboženství jsem měl vždy problém! Dítě, které mělo „strejdu“ jako otce, pochopilo, že Josef nebyl pokrevním otcem Ježíšovým. Měl jsem ale problém, když jsem je učil modlitbu Otče náš. Může být Bůh Otec dobrým otcem, když můj vlastní otec od rodiny odešel s jinou? Život v Nazaretě je skrytý před světem. Ježíš tím posvětil práci! Žil v rodině, Josef byl jeho otcem před zákonem. Dal příklad spolu s Marií a Josefem každé rodině (láska, poslušnost). Ve 30ti letech poprvé veřejně vystupuje: On, Boží Syn vstupuje s ostatními do vod Jordánu a tak se nevyčleňuje a přijímá křest POKÁNÍ; On, který po čase nařizuje křest vodou a Duchem sv. Jaká to pokora. Přijímá i úkol svého předchůdce Jana, syna Alžběta a Zachariáše. Při jeho křtu se ozývá hlas Otce: Toto je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení. Nad jeho hlavou se objevuje holubice, symbol Ducha sv. Další náznak Trojice Boží. Po 3 letech začíná veřejně působit. Nemá „boží legitimaci“, že přichází od Boha Otce! Důkazem jeho poslání a autority jsou zázraky a učení, které jsou na sebe vázané. Aby dokázal, že říká pravdu, potvrdí tuto divem. Jeho učení je vpravdě „revoluční“: Poslední budou první a první budou v nebeském království poslední. Ne každý, kdo mi říká „Pane, Pane“ vejde do božího království. Milosrdenství chci a ne zápalnou oběť… Na svatbě v Káni proměňuje vodu ve víno, aby pomohl svatebčanům v nouzi (totéž činí i nám, když mu dáme svou víru). Slepé, chromé, hluché i malomocné uzdravuje; křísí mrtvé. Odpouští hříchy, což může jen Bůh! Volá k obrácení, ke změně života ty, kteří žijí mravně špatně. Vyžaduje víru! Je rozdíl, mezi: Ježíši, já ti věřím (to můžeme říci i jinému člověku), protože Ježíš NENÍ lhář! A mezi: Ježíši, já v tebe věřím (jako v Boha, Spasitele, Zachránce, Mesiáše), který jako můj BRATR a OBHÁJCE za mne zaplatil „dluhy“, za mé hříchy, viny svou smrtí na kříži. Jeho výzvu musím vzít vážně, chci-li být spasen: Kdo ve mne věří, i kdyby umřel, bude žít! Samozřejmě ne znovu v tomto „slzavém údolí, kde na mne číhají nemoci, zloději, zrady či smrt! Proto ta vážná slova: Kdo uvěří, bude spasen, kdo neuvěří, bude zavržen! Kdyby Ježíš žádal něco nemožného (jako podmínku spásy), pak bych to pochopil. Ale žádá víru! On nabízí věčnost v blaženosti, trvalé štěstí. Kdo je tedy ten nerozumný? Ten co uvěří? Nebo ten, co ve své nevěře vytrvává až po smrt? A ani zde ještě není pozdě! Když v poslední chvíli uznám svůj omyl, vinu, hřích, dobrý Bůh přece nechce smrt člověka – ale aby žil! Ovšem přeci jen je rozdíl mezi touto záchranou „na poslední chvíli“ a mezi životem spojený s dobrým Bohem, prožitý s jeho pomocí, ochranou a posilou! Toto bychom si měli včas uvědomit a rozhodnout se pro dobro, lásku, pokoj, který může zažít každý, kdo v Ježíše uvěří!
Dostáváme se k rozhodujícím okamžikům Ježíšova POSLÁNÍ: k jeho oběti na Kříži. Byla to jedna z nejpotupnějších poprav. Odsouzenci si nesli příčné břevno (cca 50kg). Byli k němu přivázáni a pak u kolmého kůlu vytaženi do výše. Někdy jim byly přibity i dlaně, nohy. Utrpení Ježíše začalo úplně opačně: provoláním slávy při jeho vjezdu Jeruzaléma o židovských velikonocích. Prorok předpověděl, že mesiáš přijede na oslátku. To se stalo. Všichni volali HOSANA, Davidovu synu… Konečně se měl tento mesiáš ujmout světské vlády, „vyhnat Římany, kterým židé odváděli daně.“ Toto byla představa Jidášova, „který si přál být v takové vládě ministrem financí“. Jelikož již několikrát s Ježíšem zažil zklamání, kdy chybělo málo, aby se Ježíš konečně ujal království; vždy k tomu nakonec nedošlo a to z různých důvodů! Kdo by nechtěl za krále člověka, který z 5 chlebů a 2 ryb nasytil pětitisícový zástup mužů? I tentokrát to nebylo jiné, Ježíš zmizel v davu. A to „naštvalo“ Jidáše, který si asi řekl: Teď, nebo nikdy! Musím Mistrovi pomoci! Vzpomínáte, jak Sára chtěla pomoci Bohu? Stejně trapné to bylo i nyní: Jidáš vůbec nepochopil úmysly, které měl se záchranou lidstva Bůh! Ne světské království měl mesiáš vyhlásit, nýbrž duchovní, vládu lásky a milosrdenství. Proto se rozhodl ke kroku zrady! Až Ježíši půjde opravdu o život, tak andělé ho uchrání a vše zařídí! Co bylo zvláště ošklivé: zradil Ježíše políbením, symbolem lásky. Ale pozor! Ježíš byl se svým učedníky v Getsemanské zahradě na modlitbách. V šeru, kdy všichni byli zahaleni v modlitební šály, kterými byla zahalena i hlava, jenom ten, kdo znal Ježíše, mohl na něj ukázat.
Koho políbím, to je on. Chopte se ho! Jaké překvapení, zklamání! Ježíš se nechal zajmout, odvést a poté i odsoudit k smrti. Zradil jsem nevinnou krev! Neunesl ani zklamání, ani zradu; nevěřil, že by mu Ježíš odpustil, jak později odpustil zapření Petrovi (Neznám toho člověka – zapřel Ježíše před ženou, děvečkou). Jidáš se oběsil. Petr naopak litoval, plakal. Proto se Petr pak stává „nástupcem“ Ježíšovým na zemi! Nikdy nepřestat věřit v milosrdenství Boží!
Nyní nabírají události na obrátkách. Lépe je, aby jeden zemřel za všechny, než aby všichni zemřeli za jednoho. Toto řekl židovský velekněz; jaká to prorocká slova! Židé se báli, že by „revolucionář“ Ježíš vyprovokoval ozbrojený „puč“. Směšné. Mírumilovný Ježíš umírá skutečně za všechny, ale v cela jiném smyslu, než myslel velekněz. Židé u Ježíše porušili několik svých vlastních zákonů; mezi soudem, odsouzením a popravou měl být vždy den, aby se předešlo případnému omylu. A on byl v pátek odsouzen a tentýž den ukřižován! O velikonocích propouštěl Pilát, zástupce římské moci, jednoho vězně. Tehdy jím byl Barabáš. Koho vám mám propustit, Ježíše- zvaného mesiáš, nebo Barabáše. Všichni křičeli (byli i najatí): Barabáše! So mám udělat s Ježíšem? Ukřižuj ho! Židé neměli hrdelního práva, nemohli bez souhlasu Říma nikoho popravit. Mám dát popravit vašeho krále? Nemáme krále, jen císaře! Najednou! Teď jim Pilát, Řím nevadil! Sláva, Hosanna! – pak Ukřižuj! Přízeň davu je vratká. Ježíš byl předtím bičován (40 ran mnohý odsouzený ani nepřežil). Byl i popliván, vysmíván, trním korunován. Nakonec ho vedli „cestou křížovou“ až na Golgotu, místo lebky. Zde ho ukřižovali mezi 2 lotry. Než Ježíš zemřel, pomohl jednomu z odsouzených do ráje. Jak? Lotr po levici se rouhal: Sestup z kříže; když utečeme, pak v tebe uvěřím! Zcela jinak mluví druhý lotr: Co to říkáš? On nic zlého neudělal. Zato my jsme zde po právu! Pamatuj na mne ve svém království. Nato Ježíš: Ještě dnes budeš se mnou v ráji! To je síla! I v poslední chvíli Ježíš zachraňuje! Bylo předpověděno: Ani kost mu nebude zlomena. A stalo se! Ježíš byl již mrtvý, když mu setník kopím probodl bok. Vyšla krev a voda (symbol oběti a křtu). Oba po stranách ukřižovaní ještě žili, proto jim byly přelámány nohy, aby došlo k embolii, smrti. Pod křížem stály Matka Marie, Marie Kleofášova, Marie z Magdaly a Jan. „Hle, tvá matka“, slyší Jan; „Hle, tvůj syn“, slyší Maria. Tím se stává i naší Matkou. Po Ježíšově smrti sňali tělo z kříže a spěšně uložili do hrobu. Brzy ráno, prvního dne po sobotě, vstává Ježíš z mrtvých. Ukazuje se postupně Máří Magdaléně, Petrovi, Jakubovi, 2 učedníkům odcházejících do Emauz, poté vícekrát apoštolům, dokonce i 500 učedníkům najednou. Ježíš skutečně vstal z mrtvých! To diametrálně změnilo situaci lidstva. Už nevládne navěky smrt, ani trest, ale život, láska. Na poctivý život čeká odměna!
I mně vrtalo hlavou, proč se Ježíš po svém zmrtvýchvstání neukázal svým protivníkům, třeba Pilátovi? Ukázal se těm, kteří v něho uvěřili předtím, dokud mezi nimi žil ve smrtelném těle - za odměnu! Za odměnu se ukáže i nám, abychom s ním mohli být navždy.
Nezmizely pochybnosti: jakmile se židovská velerada dozvěděla, že hrob Ježíšův je prázdný, došlo jim, že nyní to bude s tímhle Ježíšem a jeho učením ještě těžší. Proto ihned po zprávě, že vstal z mrtvých, rozhlásili proti-zprávu: učedníci mrtvé Ježíšovo tělo ukradli z hrobu. Totální nesmysl: oni se báli, nebyli ani u soudu, kromě Jana, ani u křižování! Když tohle provedli s jejich mistrem, na řadě přece byli oni! Proč by strkali hlavu do oprátky? To, že vše muselo být jinak, se nejlépe ukázalo po velikonocích. Veřejně vystupovali a hlásali: Vraha jste propustili, nevinného zabili! Kde se najednou vzala tato odvaha? Že by riskovali svůj život pro podvod s ukradeným tělem? Nebylo to spíše proto, že od Pána dostali sílu ke statečnosti i k mučednictví? Vysvětlení bylo a je jediné: Ježíš skutečně vstal z mrtvých! Po 40 dní se ukazoval a pak se vrací do nebe, odkud přišel mezi nás! I s oslaveným tělem, které není omezeno prostorem, ani časem. Po 10ti dnech společné modlitby byli v místnosti Poslední večeře a přijali Dary Ducha svatého (první „biřmování“). Poté odchází do celého světa zvěstovat tuto radostnou zprávu – čili evangelium. Všichni čekáme, že se Ježíš na konci věků pro nás vrátí a uvede nás do domova věčného u nebeského Otce.
Na vojně jsme měli vokální skupinu Trubadúři. Pavel se dostal do maléru, nepozdravil generála! Ten ho chtěl poslat do Sabinova-vězení! Tím by naše účast na soutěži se skupinou skončila. Nic nepomohlo, že se Pavel omlouval. Naštěstí jeden voják z roty měl strýčka generálem. Napsal mu. Strýček usmířil uraženého generála. Když to nešlo přímo, šlo to od vojáka Pavla k jinému vojínovi, ten pak přes generála. Pak ti dva na stejné úrovni vše vyřešili – uražený generál omluvu přijal. A nyní se podívejme na hříšného člověka. Přímo Boha sám usmířit nedokáže, Bůh omluvu nepřijme. Naštěstí je zde člověk, který se nepřestal být Bohem=Ježíš. Ten z lidské sféry pozvedá vše do sféry boží a svou obětí na kříži usmiřuje Boha - Otce. (Viz obrázek nahoře). Jaké štěstí mít na své straně Ježíše, Božího Syna!
