Křest - úvod: Dítě je dar
Pohled na svátost křtu, než se k tomuto kroku rozhodnete!
Čí je Vaše dítě: pouze Vaše? Nebo ještě drsněji: je pouze matky? Či je pouze otce? Z tohoto již vycítíte tenký led, na který se při těchto otázkách dostáváme. Nejde jen o „majetnictví“! Jde i o starost a zodpovědnost, která z odpovědi vyplývá.
Pro nás, křesťany-katolíky je dítě DAR BOŽÍ. Ale hezky popořádku:
- dítě je darem pro otce i matku;
- dítě je darem pro prarodiče z obou stran;
- dítě je darem i pro kmotra či kmotru;
- dítě je v první řadě DAREM BOŽÍM.
ad 1. Od stvořitele dostávají rodiče přímo zázrak, jejich dítě není dílem náhody, má dědičné i jiné vlastnosti, genomy jsou toho důkazem. Jejich dítě je ORIGINÁLEM a navíc božím obrazem. Rodiče se budou za tento dar zodpovídat Bohu, jak se o něj postarali, jak ho vycho-vali, co všechno mu předali (nejen materielně).
ad 2. Při vlastním dítěti prarodiče mnohdy neprožívali růst svého dítěte tak intensivně, jak to bývá v případě vnoučete. I mnozí „otcové“ se stávají překvapením pro své manželky, jak je vnouče dokáže změnit.
ad 3. I pro kmotry (může jich být i více), se křest stává okamžikem duchovního příbuzenství, do kterého se tímto dostávají. Berou na sebe zodpovědnost za náboženskou výchovu dítěte, v případě nutnosti i výchovy všeobecně. Musí být proto oni sami pokřtění, být i biřmovaní je zárukou pro církev, že se stanou živými kameny boží rodiny. Pokud se v širší rodině či v okruhu přátel objeví zájem nepokřtěného, pak citlivě sdělíme, že dítě musí mít kmotra, který je pokřtěn (nemo dat, qoud non habet – nikdo nedá, co sám nemá); může se stát svědkem křtu.
ad 4. Zde se teprve dostáváme k nejpodstatnějšímu! Bůh Otec přijímá naše dítě za své. Bůh Syn – Ježíš – se mu stává bratrem. Bůh Duch svatý se dítěti stává přítelem. Naše dítě provází andělé strážní, které Bůh ve své veliké lásce pro nás stvořil. Pro rodiče toto musí být důvodem k obrovské vděčnosti. Již od prvních krůčků nás tedy doprovází i mnoho nebeských přímluvců – svatých, zvláště těch, jejichž jména či jméno jsme našemu dítěti dali.
Toto řečené nás učí navzájem se dělit. Mezi námi lidmi stále více obdivujeme dar, který lze nazvat darem dávání sebe: dáme druhému čas; věnujeme mu chvíli, ve které mu nasloucháme; všimneme si jeho problémů, starostí apod.
Mít čas pro druhé a umět je vyslechnout je zvláštní dar Boží, osmý, neméně důležitý než moudrost a síla! (Georg Faber)
Chcete si udělat čas a přečíst si tyto řádky?
Darů Ducha svatého je sedm O co prosíme Ducha sv.?
Dary Ducha sv. jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Prosíme o dar moudrosti, abychom rozpoznali pravé životní hodnoty. Prosíme o dar rozumu, abychom pravdám Božím správně porozuměli. Prosíme o dar rady, abychom se ve spletitých životních situacích správně rozhodovali. Prosíme o dar síly, mít odvahu vykonat, co od nás Bůh žádá. Dar umění nás uschopňuje dávat věci do souvislosti s Bohem, konečným cílem (zda za vším vidíme stvořitele), učí nás žít a ovládat se. Dar zbožnosti působí radost z toho, že můžeme zůstávat v Boží blízkosti, s ním si povídat, modlit se upřímně s důvěrou. Budeme-li posilněni darem bázně Boží, budeme si vážit víry a milosti. Bát se udělat hřích, snažit se Boha nezarmoutit; je to jako s úctou vůči rodičům.
A ještě něco: v našem životě jsou okamžiky, které vyžadují jednou ten, jindy onen dar Ducha svatého.
Bůh je LÁSKA.
A skrze tuto lásku, kterou do nás lidí stvořitel vložil, se z muže stává OTEC, z ženy MATKA a plodem této vzájemné lásky DÍTĚ (děti). To či ty stále připomínají rodičům jejich lásku, která by měla trvat stále. Neboť jak Písmo říká – láska nikdy nepřestává.
Křest je první svátostí, je branou božího života v nás. Kolik je vlastně svátostí? SEDM. Co to vlastně svátost všeobecně je? Má nějakou „definici“? Zde se pokoušíme přiblížit vztah mezi viditelným a neviditelným. SVÁTOST je viditelné znamení neviditelné milosti. Prosím: NELEKEJTE SE!! Mnoho z těchto pojmů známe, jen málo můžeme s klidným svědomím přijmout, aniž by nás někdo „masíroval“.
