křest - různé druhy
Křest vodou: může být trojí, dle množství křestní vody, kterou použijeme. Jde tedy o křest buď: PONOŘENÍM či POLÉVÁNÍM nebo POKROPENÍM.
Křest ponořením se užíval v prvních staletích v celé církvi. Křest se konal výlučně na Bílou sobotu – dnes o Vigilii velikonoční, křest byl udělován dospělým lidem, kteří se svobodně rozhodli říci: „Zříkám se ducha zla“ a „Věřím v Boha Otce, v Boha Syna, v Boha Ducha svatého“. Křest se konal zprvu v zemích kolem rovníku, tedy v teplých krajích. Později, kdy se církev šířila i do chladnějších míst, byly za tímto účelem zřizovány specielní kaple tzv. BAPTISTERIA – křtitelnice; byly to vlastně jakési lázně, bazény, kde schodištěm vstoupil-a čekatel-ka křtu (KATECHUMEN-KA) do křestní vody posvěcené na Bílou sobotu. Zde vyznal s lítostí své hříchy a „utopil své hříchy“. Katechumen pak vystoupil jako znovuzrozený, očištěný člověk, Dítě boží, který na znamení duchovní očisty chodil týden po velikonocích v bílém oděvu – tóze. Muži i ženy byli křtěny zvlášť, proto také existovala služba – úřad hájenek (pro křest žen). Muže křtil biskup, kněz, jáhen.
Křest poléváním je nejrozšířenějším způsobem křtu. Je praktičtější, baptisteria – křtitelnice bývají menší, mohou být v každém farním kostele. Křestní voda se při křtu dotýká hlavy křtěnce (např.čela) a smývá hříchy (dědičný i osobní). Později, kdy se i malým dětem dostalo možnosti stát se Dětmi božími, převzali úlohu odpovědi na otázku „Zříkáš se zlého ducha“ a „Věříš“ křestní KMOTROVÉ a KMOTRY – křestní rodiče, nebo i vlastní rodiče.
Křest pokropením je opět křest v nouzi. Např.: dojde ke katastrofě, zemětřesení, válce, epidemii, lidé projeví touhu být pokřtěni, není moc času na vykonání celého obřadu, pak při velkém množství křtěnců se tito pokropí křestní vodou, předtím se přiznají ke svým hříchům a se slovy Kriste smiluj se projevují lítost. Pomine-li nebezpečí, pak je nutné křest doplnit – viz obřad křtu – o mazání oleji, vykonat obřad s křestní svící, rouškou atd.
Křest ohněm neboli krví: tento křest je nejvzácnější nejen co do počtu, ale i co do významu. Vraťme se do dob, kdy docházelo k pronásledování křesťanů např. ve starověké římské říši. Tam byli křesťané po odhalení buď ukřižováni, nebo roztrháni hladovou divokou zvěří v amfiteátrech k potěšení diváků. Mezi tyto se dostali i nepokřtění, kteří nic o Ježíši Kristu neslyšeli. Ve vězení se o něm dovídají, umírají – a byli pokřtěni svou vlastní krví. Tito mučedníci pro Krista byli od počátku považováni za svaté – byly jim odpuštěny všechny viny i hříchy. Tato pronásledování byla ukončena až v r.313, kdy císař Konstantin vydal Edikt Milánský, který zaručil křesťanům po třech staletích pronásledování konečně svobodu. Do té doby byli mučedníky i všichni římští biskupové (papežové); prvním, který zemřel přirozenou smrtí, byl papež Silvestr I. Jeho den skonu=narození pro nebe, slavíme těsně před začátkem nového roku – na památku nové svobodné éry pro křesťanství.
Proč křtíme: vždy, když se něco má udělat, tak proto, že to někdo vyhlásí, nařídí, přikáže. Za prvé křtíme proto, že je to nařízení Ježíše Krista: Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Mt28,19-20. Za druhé křtíme proto, že se rodíme znovu v duchu a pravdě, stáváme se dětmi božími – Bůh Otec se nám stává otcem, Bůh Syn=Ježíš se nám stává bratem a Bůh Duch svatý se nám stává přítelem. Rodíme se křtem do rodiny boží, kde se nám stává matkou Ježíšova matka Maria, kde je mnoho přátel božích=svatých. Za třetí dostáváme od Boha dar nebeské lásky=dar boží milosti. Za čtvrté se křtem stáváme božími dědici, dědíme nesmrtelnost. Je proto nabíledni, abychom si toto dětství boží, dar milosti a nesmrtelnosti chránili, nenechali se okrást a vážili si ho.
Je-li pokřtěn dospělý, jsou mu odpuštěny všechny hříchy osobní i dědičný hřích. Co jsou osobní hříchy asi víme (neposlušnost, neláska, závist, lež, krádež atd.) Dědičný hřích je ten, který nás spojuje s prvními lidmi v ráji, kteří neposlechli a přes zákaz prosadili svou vůli a nadřadili ji nad vůli Boží. Mluví se tam o stromu, z něhož bylo zakázáno jíst ovoce. Tato neposlušnost, tento hřích, tato pýcha prarodičů poznamenává každého, kdo se narodí v řádu přirozeném. Pro život nadpřirozený je proto nutné se narodit znovu, být zbaven tohoto dědičného hříchu. To se děje při křtu i dítěte, které ještě nemá osobní hřích. Pro zajímavost:strom v ráji, jablko utržené zvědavými a chtivými lidmi, je OBRAZ. Klidně zde mohl být použit pramen vody, ze kterého se nesmělo pod trestem pít, mohl to být poklad, který nesměl být vykopán…. Ještě něco: máme volbu, komu dáme své hříchy, zda-li Ježíši, který je zničí mocí Ducha svatého, jestliže jich lituji (již sama skutečnost, že Ježíš - tak dobrý, přijímá od nás nejen dobro, ale můžeme mu dát i hříchy, je neuvěřitelná), nebo Zlému, který se naopak raduje z každé neposlušnosti, pýchy, hříchu. Ponechám-li si své hříchy, patřím tím pádem i s nimi samozřejmě odpůrci, tomu Zlému.
