Křest - co je křest
Začněme od zadu: MILOSTI: milost v minulosti uděloval král, panovník, dnes ji uděluje prezident, má ji ve své pravomoci. Jde mnohdy o nezasloužený dar, který nelze vymáhat či si zasloužit. Jde výlučně o DAR dárce, který „omilostní“ i odsouzeného. Stejně tak je dar milosti při křtu (či jiné svátosti) darem daným, nezaslouženým, nevymahatelným, kdy dárce dobrý Bůh, obdaruje toho, který touží být obdarován, omilostněn. (tento dar ale nelze „vymáhat“ tím, že bychom řekli: „Budu se hodinu modlit, a zato dostanu 1kg milosti“ apod. Milost Boží se ani neváží, ani neměří). Tato milost je NEVIDITELNÁ, protože i Bůh je neviditelný, nehmotný. (Připusťme skutečnost, že se svým dítětem, či sami jsa dospělými, jste se zastavili v některém z našich kostelů; že vás tam napadla myšlenka: Není už naše dítě (či já) DÍTĚTEM Božím? Nemáme jistotu, chybí nám nějaké viditelné znamení!! ) Proto nyní musí nutně nastoupit viditelná, smysly poznatelná skutečnost. Při udělování křtu se tomu tak děje. Je zde VIDITELNÝ obřad křtu, kdy něco slyšíme (např. Petře, já tě křtím ve jménu Otce….), něco vidíme ( polévání křestní vodou, mazáním olejem atd.), něco cítíme (olej Křižma, kterým se maže čelo dítěte VONÍ), v minulosti se i chuť zapojila slovy: Přijmi sůl moudrosti – a dítě přijalo špetku soli. Toto bylo v poslední době vypuštěno z praktických důvodů (má reakce kněze: jakoby lidé díky tomu ztratili smysl pro moudré jednání …..), ale vraťme se k hmatu: při křtu-poléváním vodou, se naše dítě rozpláče, křestní voda se hmatatelně dotkne čela dítěte, což mnozí berou jako „ostudu“… Ale což se při narození děcka nečeká na PLÁČ, důkaz života, zprvu jediného projevu miminka? Nyní se dostáváme ke ZNAMENÍ, kterým je voda. Čeho je voda znamením? 1.Očisty (tak jako se vodu omývá špína z těla), omývá se křestní vodou „hřích prvních lidí v ráji-hřích dědičný, hřích se kterým se každý potomek prvních licí rodí“ tedy „špína“ lidské duše. Toho očištění se dostává darem božím. 2.Výživy (tak jako bez vody není života jak pro rostlinný, živočišný či lidský svět), není možný život pro lidskou duši bez „vody života-boží milosti“.
|
|
Řád přirozený |
Řád nadpřirozený |
|
1. |
NAROZENÍ – dítěte, které má otce i matku, rodinu, do které se rodíme |
KŘEST – nové duchovní narození, znovuzrození pro Boha, kdy se stává Bůh Otcem, církev rodinou |
|
2. |
ZRALOST–výuční list, maturita, titul, člověk, který má svůj názor. Dokáže jej i hájit. |
BIŘMOVÁNÍ – odpovědnost za víru, schopnost bojovat za věc boží. Dokáže ji i hájit. |
|
3. |
POKRM A NÁPOJ – bez jídla nelze žít, ještě s pitím je to lepší, i když do nekonečna to též nejde….. |
TÉLO A KREV KRISTOVA – bez těchto darů je člověk „duchovně“ vyprahlý, duchovním pokrmem i nápojem se udržuje Boží život v pokřtěném |
|
4. |
OČISTA–hygiena je životně důležitá v životě každého člověka |
SMÍŘENÍ – dříve zpověď, je životně důležitá pro očistu od hříchů a vin. Jde o smír se sebou samým, s druhými i nakonec s Bohem. |
|
5. |
NEMOC,UMÍRÁNÍ–skutečnosti, které nelze vytěsnit ze života člověka.Ani hledání pomoci |
POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH – pomoc Boží ve chvílích, které přichází často nečekaně, jde o posilu |
|
6. |
SLUŽBY – které pomáhají člověku v životě (např.autoopravny, čistírny, kadeřnictví atd.) |
KNĚŽSTVÍ – služby v duchovním životě – jáhni, kněží, biskupové, jde o služby v církvi |
|
7. |
„MANŽELSTVÍ“ – jde o život ve dvou, kdy se lépe žije, být na vše ve dvou. |
MANŽELSTVÍ jako svátost, kdy na vše manželé nejsou sami, nýbrž je s nimi i Bůh |
Vztah mezi člověkem a člověkem Vztah mezi Bohem a člověkem a člověkem
Vše se řeší pouze v rovině lidské Vše se řeší navíc v rovině boží i lidské
Už tedy víme, co je křest: při viditelném obřadu, ve kterém se člověk zavazuje splnit příkaz: Jděte ke všem národům, učte je a křtěte ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, se zavazuje i Bůh splnit, co slíbil: dává žádajícímu svou božskou milost.
JAKÝ MŮŽE BÝT KŘEST:
1. TOUHOU 2. VODOU 3.OHNĚM - KRVÍ
Křest touhou: v životě se můžeme dostat do nouze, do ohrožení života, do situace, která končí smrtí. Např.: rodiče, kteří měli v úmyslu nechat své dítě pokřtít, pracovně odjeli i s dítětem do jiné země, kde nebyl k dispozici kněz, kostel či jiný faktor; oni sami zapomněli nouzově své dítě pokřtít; nebo došlo k jinému pozdržení a jejich dítě zemřelo, pak – i když ke křtu vlastně nedošlo, mluvíme o křtu touhou, ta je v případě smrti rozhodující. Věřím, že i dospělý,který se touto myšlenkou vážně zabýval a zemře, může u Boha být vzat „na milost“. (Dodávám: Bůh jistě není úředník, který řekne: máš křestní list? Ne? Je mi líto….) Ale nespoléhejme se lehkomyslně na tuto dobrotu Boží! Naše liknavost, pohodlnost mohou též hrát roli – v tomto případě s opačným účinkem. Jednejme proto zodpovědně!
