Mons. Peter Fořt

BIŘMOVÁNÍ

Do vašich rukou se dostává POKUS přiblížit Vám druhou svátost církve.

1. nedělí adventní jsme vstoupili pastýřským listem našeho Otce biskupa Františka, kterým začínáme obnovu a někteří z nás přípravu na BIŘMOVÁNÍ. Připomeňme si tedy nejprve co je svátost biřmování a jak působí. Katechizmus pro mladé, YouCat, říká v čl. 203 a 205: „Biřmování je svátost, která dovršuje křest a ve které jsme zahrnováni dary Ducha svatého. Ten, kdo se svobodně rozhodne žít životem Božího dítěte a kdo požádá o Ducha svatého skrze vkládání rukou a pomazání křižmem, dostane sílu stát se slovem i skutkem svědkem Boží lásky. Stává se tak plnohodnotným a zodpovědným členem katolické církve. ... Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jedenkrát a která působí vzrůst křestní milosti. Dar Ducha svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví milosti svého křtu vlastním životem a ve které se stává Kristovým `svědkem`.“ A katechizmus to dále rozvádí: “Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem `smlouvu`.

Biřmovanec říká: Ano, věřím v tebe, můj Bože, dej mi svého svatého Ducha, abych ti zcela patřil, abych se od tebe nikdy nevzdálil a abych ti vydával svědectví ve svém životě tělem i duší, slovem i skutkem, ve dnech dobrých i zlých. A Bůh odpoví: Ano, také v tebe věřím, mé dítě - a dám ti svého Ducha, dám ti sebe samého. Budu patřit celý tobě. Nikdy od tebe neodstoupím ani v tomto, ani ve věčném životě. Budu přítomen ve tvém těle a ve tvé duši, ve tvých slovech i činech. I kdybys na mě zapomněl, přece budu tady - v dobrém i ve zlém.” A moje zkušenost je, že vždy před každou náročnější činností, prosím Ducha svatého o pomoc. Vždy poznávám, že tuto pomoc dostávám a jsem mu za ni vděčný. Vyzývám vás, abyste i vy často Ducha svatého prosili. Rád přijde a pomůže vám. Jen čeká, až ho k sobě, do svého nitra a jednání vpustíte. Respektuje totiž vaši svobodu a nevnucuje se. Čeká na Váš svobodný souhlas a pozvání k jeho přijetí!

Mons.František Radkovký

Co dále ke sv. biřmování?

Přijmout biřmování znamená uzavřít s Bohem smlouvu. Při svatebním oznámení před uzavřenou smlouvou bývá zvykem zvolit si veršík jako motto. Taktéž k biřmování si čekatel svátosti vybere citát z Písma či heslo. My, dříve biřmovaní, jsme tuto možnost neměli. Bylo by proto hezké, zvlášť když už máme své zkušenosti s moudrostí Bible, kdybychom si - i když dodatečně – vybrali nějakou „PERLU „ a napsali si ji do památníku, diáře, kalendáře či  notesu. Já už vím, jaké si dám: Vím, komu jsem uvěřil…“ Po 47 letech!!! A co vy? Půjdete do toho? Kdo přistoupil v adventu ke sv.smíření, dostal pohlednici s osvětleným kostelíkem v noci. Světlo uvnitř dává tušit, jak chrám vypadá. Taktéž Bible v sobě obsahuje SVĚTLO nutné pro náš život. Heslo, veršík, který si vyberete a který si můžete zapsat na pohlednici z druhé strany: Rok biřmování 2011-2012; mé heslo: a zapsaný text, Vám bude průvodcem po celý rok.  pf

Praktická reakce na poslední prosincový článek o HESLE ke sv. biřmování:

Posledně jsem se vám svěřil, že jsem si našel v minulém roce dodatečně HESLO k mému biřmování, které jsem prožil v semináři krátce po mém nástupu na teologickou fakultu v r.1964. Je to část 12 verše z 2.listu Timoteovi. Od profesorky latiny jsem v tyto dny dostal (dodatečný, ale jak vidět v pravý čas) dárek – BIBLI, kde se paralelně vedle sebe nachází ekumenický překlad s překladem Bible Kralické. Když jsem poděkoval a knihu náhodně otevřel, padly mé oči k mému obrovskému překvapení na text mého hesla. Řekl jsem si: to nemůže být náhoda, za tím musí být úmysl, třeba zrovna Boží. A skutečně! Mé heslo: „Vím, komu jsem uvěřil“ tvoří jádro 12-tého verše. Před tím stojí: „ Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil“. Uvědomil jsem si s úžasem, že je to o mé minulosti. Jak těžko jsem se ke kněžství dostával, v cestě stály posměšky-dítě matky Němky, věřící, ministrující, nepřijatý na gymnázium, po jeho absolvování nepřijetí (několikeré) na bohosloví, pak nebyl svěcen na kněze (vojna, pomluvy u biskupa) atd. Pokračování 12-tého verše je zas o mé budoucnosti: „ Jsem přesvědčen, že ON má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne.“ Toto Boží slovo jsem životně potřeboval najít, aby mi vlilo odvahu a jistotu, že to ON ochrání své kněžské dílo mně svěřené. Pokusíte i vy o něco?  pf  

Už máte nalezený veršík či heslo? Máte snad text napsaný? Jde motto pro již uzavřenou nebo teprve připravovanou smlouvu mezi Bohem a námi v biřmování!  Je to slovo pro život! Každý, kdo se rozhodl pro víru, kdo není ve víře veden rodiči, ale sám bere zodpovědnost za svoji víru i život, by neměl váhat a přijmout svátost biřmování. Nejen heslo, ale biřmovacího patrona – světce, světici, si smíme zvolit! Mnohdy se nám naše křestní jméno nelíbí, protože nám ho vybrali rodiče, křestní kmotr, babička apod. Nyní si máme možnost zvolit přímluvce, který je v nebi, sami! To aby na naší životní cestě nám bylo jasno: nejsme na této cestě sami. Navažme a obnovme i my již biřmovaní nové kamarádství a přátelství se svým biřmovacím patronem. Snad nám i jeho životní osud bude radou, výzvou. Již se vás několik přiznalo, že jste dosud u biřmování nebyli, nebo o někom víte; dodejte mu odvahy.

Podle Mons.Františka Radkovkého

Další pravdy do mozaiky o biřmování!

Jaký má účinek?  Vtiskuje do duše nezničitelný charakter; přispívá k růstu v milosti Boží; hlouběji nás zakořeňuje do dětství božího; pevněji nás spojuje s Kristem a církví; posiluje nás dary Ducha sv. To vše pro vydávání svědectví v křesťanské víře!      

Co jsou tyto dary? Dary Ducha sv. jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Naším heslem by mělo být: VIDĚT (dobře si všeho všímat), ROZHODNOUT SE (vyhodnotit spatřené) a UDĚLAT TO (nezůstat u úmyslu, ale jednat). K tomu nutně potřebujeme světlo a sílu Ducha svatého.

V kostele do táty šťouchl s úšklebkem synek a říká: „Támhleten pán usnul?!“ Na to mu tatík řekl:“Víš, že je lepší spát, než se posmívat?“ 

 Nyní se plně zaměříme na 7 darů Ducha svatého. Dar moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží.

1.Dar moudrosti: působí spřízněnost duše se záležitostmi Božími, duše pak vidí vše očima Božíma a miluje to, co chce Bůh. (Nedávno u nás zatkli obchodníka se starožitnostmi, prodával i obrazy. Jeden náš spoluobčan si jich pár koupil za 17.mil Kč. Byl v šoku, když se dozvěděl, že koupil padělky! Obdobně se cítil mladý Ind, který šel na lov kachen nemaje ani zbraň, ani prak. Házel po kachnách kameny, které našel doma. Když mu kameny došly a zbyl mu jediný, sebral ze země dvě trefené a procházel tržištěm. „Ukaž, co to neseš,“ ptal se zlatník. „Ne ty kachny, ale ten kámen mi ukaž! Vždyť je to drahokam!“ Mladíkovi náhle došlo, že svou nemoudrostí vyházel obrovské bohatství!)  Prosme o dar moudrosti, abychom rozpoznali pravé životní hodnoty.

2.Dar rozumu: umožňuje vhled do pravd víry i když je nemůžeme plně pochopit – pomáhá nám při nahlížení Božích prav. (Do jednoho městečka došla krátká zpráva: „Přijedu zítra. Čekejte na mne.“ Podepsán: JEŽÍŠ. Tento dopis vyvolal pozdvižení u faráře, starosty i místní honorace. Chtěli,aby se na toto přijetí nikdy nezapomnělo. Každý připravil něco vzácného. Druhý den k městu přicházel žebrák. Všichni mysleli, že je to Ježíš. „Je to jeho styl“, tvrdil farář. Přivítání i obdarování bylo velké – starosta daroval i vůz, na který si muž vše naložil, poděkoval a odjel. Večer dorazil skutečný Ježíš, omluvil se za zpoždění. „Cože? Ten žebrák byl podvodník? Honem za ním,ať získáme náš majetek zpět!“Ježíš? Ten zůstal na náměstí opět osamocen!) Prosme o dar rozumu, abychom pravdám Božím správně porozuměli. Nedávno získal „léčitel“ od důvěřivých žen přes mil. Kč, že je vyléčí z rakoviny. Přitom ženám nic nebylo. Léčitel duší Ježíš, ten čeká!  

3.Dar rady: Dar rady nám pomáhá, že si dokážeme poradit. 3 lidé se potřebovali dostat na druhý břeh řeky velmi dravé. První byl obchodník, který na druhé straně měl šanci zdvojnásobit svůj majetek. Klekl v modlitbě: „Pane, dej mi odvahu přeplavat řeku, dám i na kostel, každá minutá je drahá.“ Po chvíli se ponořil a řeka ho strhla a odnesla. Druhý byl voják, známý sou odhodlaností i bezúhonností. „Pane, dej mi sílu překonat tuto překážku. Bojovat za slávu je mým heslem.“ Bez váhání skočil do vody, která byla silnější a odnesla ho též. Třetí osobou byla žena, doma na ni čekal muž a děti. I ona poklekla: „Pane, pomoz mi, dej mi radu, jak se dostat na druhý břeh.“ Vstala a všimla si pastýře, jak hlídá své ovečky. „Jak bych se dostala přes řeku?“ Pastýř jí řekl, že nějakých deset minut odtud je provazová lávka, když si dá pozor, přejde na druhý břeh. Někdy stačí trocha POKORY, najde se i někdo, kdo ukáže správný směr! Navíc lze v pastýři spatřit i církev, její služebníky, kteří mohou ukázat na místo v Bibli!    Prosme o dar rady, abychom se ve spletitých situacích správně rozhodovali.

4.Dar síly: Dar síly uschopňuje člověka k vytrvání v nadměrně těžkých situacích. Jistý muž se často stěhoval a vždy jako první si pověsil na stěnu kus klacku. Každý, kdo k němu přišel, se na ten klacek zeptal. „Když jsem byl malý, chtěl jsem v zimě s dědečkem do parku. Měl nemocné srdce, nohy už mu nesloužily, ale strachem roztřásl, uviděl na štěstí větev, podal mi ji a vší silou táhl, já zas se vší silou větve držel. Vytáhl mne, já byl mokrý, zmrzlý, děda zpocený, vysílený. Horká koupel ale pomohla jen mně, děda v noci zemřel, srdce to nevydrželo. Běžel jsem k rybníčku a našel větev já stále prosil, aby se mnou šel. Chtěl jsem k rybníčku vlézt na led a klouzat se. „Dej pozor, led není dost silný!“Pozdě. Led se pode mnou prolomil. Dědeček se je se mnou. větev si vždy pověsím v bytě. My křesťané máme dvě zkřížené větve, které připomínají NĚKOHO, který dal všechno, sílu, život i lásku za záchranu každého z nás, kdo se jakkoliv ocitl v nebezpečí.  Prosme o dar síly, abychom měli odvahu vykonat, co od nás Bůh žádá. 

5. Dar umění (jinak i poznání, vědění): Dar umění nás uschopňuje dávat věci do souvislosti s konečným cílem, učí nás žít a ovládat se. Na kraji města seděl stařec a přichází k němu pocestný se slovy:“Ještě jsem tu nikdy nebyl. Žijí zde také lidé sobečtí a  zlí, kterých jsem si užil až dost?“ Stařec nato:“I tady jsou lidé sobečtí a zlí.“ Za chvíli se tohoto starce ptá jiný pocestný:“Jsem tu poprvé. Jací tady žijí lidé?“ Stařec:“Jací lidé žijí tam, odkud jsi přišel?““Dobří, štědří, pohostinní i poctiví.““I zde jsou takoví“, odvětil stařík. Obchodník, který zaslechl oba rozhovory, se vyčítavě podíval na starce:“Jak můžeš odpovědět na stejnou otázku pokaždé jinak?““Synu,“ řekl stařík,“každý si nosí svůj svět v srdci. Kdo nenajde nic dobrého na minulosti, nenajde nic dobrého ani tady. A kdo poznal hodné lidi jinde a měl i přátele, najde je i zde. Víš, lidé jsou takoví, jaké je vidíme!“ Jsme dílem Božím, můžeme se svobodně rozhodnout, zda za vším spatříme Boha, jeho stvoření, nebo se na vše zadíváme pouze svým omezeným pohledem a ne jeho!     

Prosme o dar umění, aby stvořené věci vedly k poznání jejich Stvořitele.

6. Dar zbožnosti: tento dar působí radost z toho, že můžeme zůstávat v Boží blízkosti. Jistý král měl syna, který se těžce provinil. Za trest ho poslal do vyhnanství. Princ trpěl hladem i zimou a přestal doufat v odpuštění. Po letech za ním poslal vyslance, který mu sdělil:„Můžeš si přát, co chceš, přání ti bude splněno.“Ten překvapen sdělením požádal o chléb a kabát. Úplně zapomněl, že je princ, že může žádat odpuštění a vrátit se do paláce. Byl naštvaný, že nabídka přišla tak pozdě, neměl možná i ke všemu důvěru? Vzpomněl jsem si, kolik je zde kolem mne pokřtěných dětí božích – princů, princezen, kteří se po spáchané vině dostali daleko od Boha, Krále. Místo,aby požádali o odpuštění, prosí o „žvanec a kus hadru“. Jsou naštvaní na Boha, nedůvěřují mu. Zapomněli, že jim sám Bůh nabízí odpuštění, že se mají vrátit do jeho blízkosti, ochrany, pomoci, požehnání. 

Prosme o dar zbožnosti, abychom si rádi povídali s Bohem, modlili se upřímně a s důvěrou.                            

7. Dar bázně Boží: tento dar vytváří synovskou a dceřinou oddanost člověka vůči Bohu. Bázeň není strach před Bohem, ale úcta k němu.Bát se máme hříchu! Říká se, prvním bezvěrcem na francouzském venkově byl poštmistr (zajímavé, že otec papeže sv.Pia V. byl právě pošťák). Venkov byl spojen s rolníky, kteří prosili Boha o příhodné počasí,pro požehnání pro chov dobytka;chodili proto i procení do polí jak na jaře, tak na podzim, kdy zas děkovali. Když se urodilo, měli všichni práci: kovář a podkovář, kolář, sedlář, truhlář, hostinský a jejich rodiny. Ale poštmistr měl státní plat za každého počasí, Boha nepotřeboval. Procesím se vysmíval, také proto, že v jednom procesí jedni prosili za vláhu pro sazenice, jiní zase za slunce, aby sklidili seno. Ten poštmistr se mýlil. My Boha potřebujeme jako ryba vodu. V Bohu žijeme, pohybujeme se jsme! Je omyl, že se vše udělá samo, nebo že to zařídí stát. A navíc je to hřích. Je dobré o dar Boží prosit i děkovat.

Zopakujme si nyní:   O co prosíme Ducha sv.?

Dary Ducha sv. jsou trvalé dispozice, aby člověk ochotně následoval Boží vnuknutí. Prosíme o dar moudrosti, abychom rozpoznali pravé životní hodnoty. Prosíme o dar rozumu, abychom pravdám Božím správně porozuměli.  Prosíme o dar rady, abychom se ve spletitých životních situacích správně rozhodovali. Prosíme o dar síly, mít odvahu vykonat, co od nás Bůh žádá. Dar umění nás uschopňuje dávat věci do souvislosti s Bohem, konečným cílem (zda za vším vidíme stvořitele), učí nás žít a ovládat se. Dar zbožnosti působí radost z toho, že můžeme zůstávat v Boží blízkosti, s ním si povídat, modlit se upřímně s důvěrou. Budeme-li posilněni darem bázně Boží, budeme si vážit víry a milosti. Bát se udělat hřích, snažit se Boha nezarmoutit; je to jako s úctou vůči rodičům.

A ještě něco: v našem životě jsou okamžiky, které vyžadují jednou ten, jindy onen dar Ducha svatého.

Co všechno bychom měli vědět před biřmováním (i po něm).

Mít čas pro druhé a umět je vyslechnout je zvláštní dar Boží, osmý,

neméně důležitý než moudrost a síla!      (Georg Faber)

Chcete si dělat pravidelně čas a vyslechnout = přečíst si tyto řádky?

Historie svátosti biřmování v sedmi krocích: v této svátosti jde o tvé vyjádření, o tvé ANO, které kdysi řekli tví rodiče, kmotři za tebe! Nyní ho můžeš říci sám! Je to daleko více, než oslava, kterou „končí dětství“. V ní se stává tvá víra dospělou a zralou. Biřmování nespadlo z nebe, trvalo několik staletí, než se stala svátostí, jak ji známe dnes. Slovo biřmování pochází z latinského firmus=silný. Dosaď za b – f, škrtni háček nad ř a dostaneš slovo: firmování = posilnění, potvrzení a utvrzení tvé víry, kterou jsi při křtu dostal jako DAR. Jde o víru v Krista Ježíše. O nic víc, ani míň. Vše bylo „odstartováno“ v Jeruzalémě před 2.000 roky.

Sk 2,1-6: Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým,začali ve vytržení mluvit jazyky,jak jim Duch dával promlouvat. V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Tak to začíná pěkně. Nejdříve učedníci sedí celí ustrašení ve své komůrce a náhle mezi ně zasáhne Duch sv. A tu muži i ženy, kteří zde potichu sedí za zamčenými dveřmi i okny vychází! Vybíhají na ulici a zvěstují radostnou zprávu.

Odkud se vzala najednou taková energie, taková síla? Jeruzalémští zůstávají stát a žasnou. Mnozí jsou nadšeni. Obdobně jako zasažení učedníci Duchem sv., i oni přijímají tuto zvěst. Duch zjednává učedníkům úžasnou autoritu. Lidé jim prostě věří, protože sdělují po pravdě, co si myslí; protože dosvědčují, co sami věří. Jsou tedy tyto letnice prvním biřmováním?

1. KROK: Duch sv. proměňuje a posiluje.

A právě toto ve svátosti biřmování slavíme: plnou důvěrou se necháváme zasáh-nout Duchem sv. S odvahou vyznáváme víru, nemusíme se stydět za obavu s tím spojenou. O letnicích slaví církev Kristova své narozeniny. Její počátek začíná okamžikem příchodu Ducha sv., boží síly mezi učedníky.Od této chvíle dostávají odvahu k hlásání zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání. Jako tehdy tak ani dnes není o tomto lehké mluvit. Jenže tato zvěst touží náš svět změnit! Ano, změna světa začíná u každého člověka, který dovolí, aby ho Duch sv. zasáhl. Děje se to neočekávaně.

2. KROK: apoštolové předávají Ducha svatého dále.

Sk 8,14-17: Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Pera a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého. Toto se odehrává v Samaří. Apoštolé, kteří sami přijali Ducha sv. a předávají ho vkládáním rukou dále. Zde Duch sv. nepřichází náhle, ale je očekáván a předáván, na rozdíl od letnic. Učedníci se modlí. Těm, kteří už byli předtím pokřtěni, vkládají nyní ruce na hlavu.Tím se stávají vpravdě „dospělými křesťany“. Od apoštolů přechází toto předávání Ducha sv.na biskupy, jejich nástupce.

3. KROK: působením D.sv. dochází u člověka k přeměně.

Tímto předáváním víry, kdy Petr s Janem přijali Ducha sv.,vše nekončí. Sv.Pavel, který Ježíše za jeho pozemského života nikdy neviděl a který ani při letnicích sám nebyl, uděluje později biřmování. I toto lze nalézt ve Skutcích apoštolských.   Sk 19,5-7:Dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně vložil Pavel ruce, sestoupil  na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct. Zde je patrné, že vkládání rukou patří ke křtu. Na počátku vkládali ruce apoštolé. Ale netrvalo dlouho a toto se stalo úkolem biskupů, neboť po smrti apoštolů se v církvi vyvinuly služby - úřady. Obzvláštní službou byl úřad biskupa podle řeckého „EPISKOPOS“.

4. KROK: vše společně –voda, olej, křest, vkládání rukou.

Nádherně popisují křest v prvních staletích církevní učitelé - otcové. Od nich se mnoho dozvídáme, jaká byla tehdy křesťanská praxe. Dnes zní jejich jména ne-zvykle: Tertullian a Hippolyt Římský.Hippolyt popisuje, jak byla při křtu křtěncům pomazána hlava. Proč? Bylo to něco zvláštního! Křest vodou zprostředkoval Ducha sv. vkládání rukou+mazání olejem zdůraznily zodpovědnost novokřtěnců – pomazáni byly dosud pouze kněží a králové – nyní každý křesťan!

5. KROK: křest dětí „může“ za to, že bylo udělováno biřmování.

V prvních staletích se vkládání rukou konalo buď ihned při křtu nebo brzy poté. V té době znala církev pouze křest dospělých. Cítíme zde ale souvislost: Křest a biřmování patří k sobě. O biřmování jako takovém se nemluví. Toto se ale mění v okamžiku zavedení křtu dětí. Těch se – oproti dospělých – nikdo neptal, v co věří. Toto za ně řekli rodiče nebo kmotři (křestní rodiče). Takže děti, miminka dostaly dary Ducha sv., aniž by si toho byly vědomi.

6. KROK: žádáno bylo – ANO řečené přijímajícím.

I když je to krásné – být odmalička Dítětem Božím – jedno chybělo: vyznání víry pokřtěného. Malé děťátko se nedokáže postavit a přede všemi vyznat, že věří v Boha. Křest dětí sice poukazuje na obrovský dar božího dětství, ale kmotři či rodiče vyznávají víru jen zástupně za dítě. Teologové středověku pochopili, že chybí vlastní osobní rozhodnutí se pro Krista! V této chvíli se rozpomínají na vkládání rukou a mazání olejem. Svátost biřmování se jako samostatná objevuje ve 12.století. Děti měly být ve věku od 7 – 12 let, kdy již dokáží rozeznávat. Tak mladí křesťané sami mohou říci, komu věří. Až teprve florentský koncil (1439-45) stanovil svátost biřmování jako druhou ze sedmi svátostí církve. Koncil je shromáždění biskupů v čele s římským biskupem-papežem. Zde se ustanovují  rozhodnutí platná často po staletí.Křest býval zpravidla udělován knězem, biskup na křtěnce vkládal ruce. Tak nebyl problém tuto svátost znovu obnovit. A církev dostala jednu z nejkrásnějších svátostí, kdy s plným vědomím můžeme říci Bohu své ANO! Ano – věřím v Boha! Biřmovanec dostal dokonce i malý políček na tvář. To připomínalo rytířský úder; rytíř měl tohle po „pasování“ tzv.překousnout a ukázat statečnost. To se vyžaduje i od biřmovance.

7. KROK: biřmování je slavností Ducha.

Teprve v roce 1971 se ustálila dnešní forma udělování této svátosti. Papež Pavel VI. odstranil  políček a stanovil: Svátost biřmování se uděluje na čele mazáním křižmem (olejem) a vkládáním rukou se slovy: Přijmi pečeť daru Ducha svatého. A tak je tady zase máme: pomazání olejem a vkládání rukou. Biřmování je slavností Ducha sv. Jde o vlastní projev našeho ANO vůči Bohu, má svůj počátek v Bibli, vznik ve středověku a nedá se oddělovat od křtu. Je korunováním křtu!

O křtu a biřmování jsme si toho již řekli dost. Pokračujme nyní v poznávání dalších 5 svátostí.

Slavit smíření jako svátost.

Zpovídáme-li se, pak pro duši je to jako pro tělo čistit si zuby. Bylo by jistě přehnané tvrdit, že nám to působí potěšení, ale když zpověď nepěstujeme, působí nám to divný pocit. A přitom je to něco víc, než knězi něco povídat, či se přiznat k pokleskům.

Ke zpovědi patří i to, že si přiznáme, co se nám líbí, co jsme dostali i co se nezdařilo. A zvláště, co bychom rádi změnili. To vše Bohu můžeme říci, protože nás bere jací jsme. Zpovědník při tom má důležitou úlohu: pomůže nám zůstat v obraze, může dát typ, jak na co jít, jak co vylepšit. Nejlépe, když si najdeme jednoho zpovědníka, pro nás má být autoritou, ke kterému se vždy můžeme vrátit nejen, když něco tzv. vyvedeme.

Bůh jako základní prostředek pro výživu – eucharistii – sv.přijímání.

Přiznejme si, že hostie vůbec nepřipomínají chléb. Obsah je ale tentýž – mouka a voda. V době Ježíšově byly v Izraeli chléb a víno základními prostředky výživy, něco, co užíváme denně. Chléb a víno jako Tělo a Krev Kristova ukazují: Bůh je pro náš život nezbytný. Řecké eucharistie znamená díkůvzdání. Přitom věříme, že je Bůh skutečně přítomen v chlebě a víně, jak Ježíš při Poslední večeři v Jeruzalémě slíbil. Rozdíly mezi církvemi vznikly právě z různého výkladu, jak Poslední večeři rozumět.Pro mnohé křesťany je pouze připomínkou poslední večeře, pro jiné je Bůh přítomen v chlebě a víně pouze po dobu slavení eucharistie. My katolíci věříme, že chléb a víno proměněné při mši sv. Zůstává jednou provždy Tělem a Krví Kristovou. Při ní zažíváme přítomnost Boží – proto je tak důležitá.

Svátost manželství.

Žena a muž si na celý život slibují věrnost a na znamení úcty a lásky si vyměňují prsteny a spolu se slavnostním ANO zpečetí u svatebního oltáře vše polibkem.Slibují, že přijmou i děti a vychovají je ve víře v Boha. Tuto svátost si jako jedinou udělují manželé navzájem. Ostatní svátost uděluje biskup, kněz a některé  i jáhen.

Svátost kněžství.

Po letech studia bohosloví světí biskup na kněze ty, kteří se k této službě cítí povoláni a které církev uzná za vhodné. Kněží smí udělovat svatosti a mnozí z nich působí jako duchovní ve farnostech. Kněží římskokatolické církve se nežení.

Pomazání nemocných.

Ježíš uzdravoval nemocné, svým učedníkům řekl, že mají uzdravovat nemocné a mazat je olejem posily. Je-li někdo nemocný, potřebuje léky stejně jako i dobrého lékaře. Stejně důležitá je i přímluva bližních. Pomazání nemocných má nemocnému dodat odvahy nemoc přijmout, snášet ji a je-li to možné i uzdravit. Existují i nemoci vedoucí ke smrti. V takovém případě se Pomazání nemocných stává posilou na cestu k Bohu a doprovází ho ve smrti k bráně do života věčného.

Něco o víře.

1. Ježíš své učedníky překvapuje tím, že po svém zmrtvýchvstání přichází dveřmi zavřenými. Těší je slovy: Pokoj vám, Přijměte Ducha svatého (Jan 20,19-23). Sedí bezradně (kolikrát i my), smutní učedníci, kterým zemřel Mistr a vzor. Náhle je mezi nimi živý, opouští je strach, jdou odvážně i na smrt. Ale než k tomu dojde, plní příkaz mistra: nenechte si svou víru a poznání pro sebe! Jděte mezi lid, odpouštějte jim hříchy. Pomozte jim nalézt sami sebe i Boha, dejte jim šanci začít znovu sami se sebou i s Bohem. Kristus nepřišel úzkoprse vyčítat naše poklesky;  touží nás osvobodit a přivést ke svobodnému životu bez okovů hříchů. Ale co my, kteří jsme takovou zkušenost s Ježíšem nezažili?

2. Upřímný Tomáš – nebyl s apoštoly, když Ježíš přišel. Nevěřil jim, že ho viděli. Víra od nás cosi žádá a Tomáš je upřímný a veřejně svou nevěřícnost přiznává. A proč ne? Nebyl u toho, když Pán poprvé přichází po svém zmrtvýchvstání a navíc tento fakt je tak neuvěřitelný.. Až dotek ho přesvědčuje, vyznává: Jsi můj Bůh. Dle legendy tento Tomáš došel až do jižní Indie. Toto mne i všechny, kteří jsou se mnou adoptivními rodiči indickým dětem (100,-Kč měsíčně přispíváme na studium chudým) musí nutně potěšit, že pomáháme dílu, které založil apoštol Tomáš! Nám patří slova Ježíšova: Blažení, kteří neviděli a přesto  uvěřili! I my se můžeme stát nevěřícím Tomášem, když přicházíme o „dětskou víru“, když se učíme jako dospělí nově uvěřit!

3. Většina lidí věří a pochybuje. Na rozdíl od nás to měli učedníci lehčí než my, zažili Ježíše živého i zmrtvýchvstalého. Mluvili s ním a dotýkali se ho. A tak my můžeme mít s vírou těžkosti. Ti, co tvrdí, že o Bohu a víře ví vše na 100%, jsou často pravdě vzdáleni. Mnohým světcům se stávalo, že se pochybnostem nevyhnuli. Bůh není jen tam, kde bychom ho očekávali, můžeme ho najít, kde on chce, aby byl nalezen. I když je pro nás křesťanská víra veledůležitá, Bůh sází na člověka a překonává všechny hranice – i hranice náboženství. Máme-li poznání této Boží obšírnosti, je vskutku nádherné být  v tomto světě katolíkem!

4. Jistota dětské víry. Děti věří většinou tomu, čemu věří rodiče, co jim řeknou. I děti mohou mít s Bohem své vlastní zážitky spojené s vírou, možná že to mají lehčí, než dospělí. Nejhezčí na víře dítěte je jistota. Mnohé si představují obrazně a Bůh je často vousatý děda obklopený anděly a svatými v dlouhých šatech a též obláčky. Tento obraz najdeme na stěnách starých chrámů. Nastává však den, kdy tohle už nestačí, otázky se množí, je nutno hledat nové odpovědi. Děvče či kluk v pubertě se již „nevejde“do dětských oděvů.

Co se děje pak? Mnozí na tomto bodě zůstanou stát a pokouší se zachovat si dětskou víru. Něco na tom všem přece musí být! Jiní zase odsunou tuto víru do sfér pohádek. A jiní zase dovolí své víře „dospět“! Začínají nově důvěřovat Bohu a stávají se otevřenými pro nové poznání Boha. Doba kolem biřmování je ten pravý okamžik jak si vše vyjasnit, zda a jak dále věřit v Boha. To není lehké, mohou ztratit dosavadní jistoty za cenu víry, která dozraje!

5. Kritika patří k víře jako sůl a pepř do polévky. Kritika vůči vlastní víře i církvi je důležitá. To věděli již staří církevní otcové. Chce–li církev zůstat živá, nesmí zůstat, jakou je. Již na počátku církve stojí výzva: Obraťte se! Konejte pokání! Změňte svůj život! Království Boží je blízko! Kristus ji založil na lidech, kteří jsou ochotní ke změně. Nikdo není tak dokonalý, aby mohl zůstat takovým, jakým je. To platí i o lidech, o církvi. Ti, které Ježíš na tuto cestu pozval, svůj život změnili a brzy pochopili, že udělali dobře a pocítili boží lásku.

Recept na kritiku. Moudrý a někdy vznětlivý Augustin řekl: Miluj, a pak dělej, co chceš! To je úžasné: nejdříve musím svou víru, svou církev milovat a pak se mohu snažit, aby to nezůstalo při starém. Klást si kritické otázky a též kritiku vyslechnout! To vyjadřuje modlitba: Pane, obnov svou církev a začni u mne!

6. Věřit neznamená vědět.

S vírou je někdy kříž. Jistota není a každý, který dává najevo, že ji má, je buď světec, nebo ideolog. Světců mnoho není, ideologů je více. Ti poslední přesně ví, co chce Bůh a vůbec si nedokáží představit, že by to mohlo jít i jinak. Svatí mají taktéž svou představu, co od nich Bůh žádá. Jsou však natolik moudří, aby věděli, že Bůh má s každým své vlastní plány. Snad je namístě slovo důvěřovat. Důvěra v sílu vlastního úsudku spojená se zkušeností vyplývající z víry. Důvěra k lidem, kteří své křesťanství věrohodně prožívají, kterým síla víry i zpětně mění život. Víra je vztah lásky, která nezná jinou jistotu, než tu, kdy se partneři na sebe mohou spolehnout! Že věřit je i obtížné, není známkou toho, že neplatí, v co věřím – Láska a víra se nedá dokázat, dá se však vnímat a prožívat.

Věřit jako Einstein: „Bůh nehraje v kostky“ – tzn. u něho neexistuje NÁHODA. Albert Einstein (1879-1955) otec teorie relativity přednášel na téma prostor + čas. Jeden ze studentů povstal a oponoval: „To, co zde předvádíte, je spekulativní, tady nejsme v kostele! Dle mého zdravého rozumu existuje jen to, co lze vidět a přezkoumat.“ Nato se Einstein usmál a řekl: „Tak prosím přijďte sem dopředu a položte svůj zdravý rozum zde na stůl.“

7. Důvěřovat dobrodružstvím.

Jak se naučit víře? Je mnoho cest. Jedni věří, že s Bohem zažili něco úžasného, jiní proto, že je to správné. Jedni jsou do kláštera, jiní nachází Boha-Tvůrce a Stvořitele v přírodě, jiní zase na intenzivní stanici nebo jako pacienti rakoviny. Jaká je cesta pro tebe? Tu musíš poznat ty sám. Bůh je v této otázce velmi vynalé-zavý. Zde je několik tipů, které ti mohou pomoci najít svou cestu: naslouchej dobře svému vnitřnímu hlasu (svědomí); měj odvahu klást otázky a též přijímat i odpovědi; dovol si i zapochybovat a zkus doufat; nejsi sám, žij svůj život s jinými, najdi si čas k modlitbě (se vším se svěř Bohu), hledej přátele, se kterými můžeš o Bohu, o víře v něho či o světě, ve kterém žiješ, hovořit. Nejdůležitější ale je, abys na své cestě víry nezůstal stát!

Jít cestou víry s jinými.

Známá je „cesta po vodě“ apoštola Petra (Mt 14,24-33). Zprvu na výzvu Ježíšovu to Petrovi jde. Ale po chvilce ztrácí odvahu a začíná se topit, volá Pána o pomoc. Přesto mu to Pán nevyčítá. Vždyť Petr se má stát skálou, na které Kristus staví svou církev. „Kdo sedí s tebou v lodičce tvé víry, můžeš se na ně spolehnout?“ Je to tvá farnost, všichni s tebou biřmovaní, tví kmotři, často tvá rodina, do které patří křesťané na celém světě; každý, kdo poctivě hledá Boha. Je to hezká řádka lidí, do tvé lodičky konečně patří i Ježíš, když se nám zdá, že spí či s námi není.

Nyní se na některé podíváme.

Kmotr je naší první volbou pro cestu životem. Německé slovo PATE pochází z latinského PATER. My otci někdy říkáme FOTR, to by bylo v „češtině“ bližší k slovu KMOTR. Slováci říkají „Krstný otec; Angličané zase Godfather–Boží otec, Godmather-Boží matka; tak se stávají tihle kmotři duchovními rodiči! Oni mají pomáhat biřmovanci na cestě k Bohu. U křtu ho vybírají rodiče, k biřmování si lze kmotra vybrat sám. Může to být i stejná osoba jako u křtu. Úloha kmotra není lehká, má se dělit s biřmovancem o svou víru!

Slib kmotra svému biřmovanci:

Slibuji ti, že budu upřímný, i když to nebude vždy lehké. Chtěl bych tě chápat a být i tebou pochopen. Kéž bychom na sebe měli čas. Oba víme, že nejsme dokonalí, chceme však udělat vše pro to, aby ve světě kolem nás byla vidět láska. Přál bych si patřit s tebou k církvi, i když to někdy bude těžké.

Na tvé cestě k Bohu se na mne můžeš spolehnout.

Jak pestrá je tvá farnost a tvé společenství ve víře. Ve farnosti je mnoho různých lidí, povah, úkolů, od varhaníků, kostelníků, zpěváků, starých i mladých, dětí až po kněze. Některé v kostele vidíš pravidelně, některé výjimečně, jiné zas vůbec. Farnost společně slaví svou víru, má být jedno srdce, jedna mysl, kde jeden druhého má rád. Ale kde jsou lidé, jsou i problémy. Možná, že nám něco na farnosti i vadí. Důležité je spolu mluvit, pokusit se i druhému naslouchat. Je proto zapotřebí ODVAHY ke kritice i kritiku přijmout. Dobrá farnost tohle vydrží! S ní pak můžeš jít životem.

Modlitba farnosti za biřmovance:

Společně chceme věřit a uznat své rozdílné dary, které každý z nás máme.

Víme, že to není vůbec lehké, abychom vytvořili silné společenství.

Přesto se o to chceme pokusit.

Chceme se učit navzájem si naslouchat a upřímně se sbližovat.

Víme, že existuje mnoho cest, jak se k Bohu dostat.

Chceme si navzájem pomáhat a najít správnou cestu.

Chceme být otevření pro potřeby i nouzi jak ve farnosti, tak ve světě.

Pokusíme se svět učinit o něco málo lepším.

Společná příprava na biřmování:

V naší farnosti se od adventu nebavíme při našich setkáních při mši sv. či při modlitebních společenstvích o ničem více, než o přípravě na biřmování v Liboci dne  29.07.2012 v 11:00 s Otcem biskupem. Biřmováním slavnost nekončí, nýbrž je začátkem cesty našeho ANO na cestě s Bohem! To se nejlépe provádí s jinými ve společenství. Aby tohle zafungovalo, záleží i na tobě!

Otče, vydali jsme se na cestu, řekli jsme ti své ANO a toužíme žít jako křesťané. Sám víš, že nám to neulehčuješ, často zůstáváš ve skrytosti a my tě můžeme pouze tušit. Někdy si přejeme, aby tě najít, bylo snadnější. Pojď s námi naší cestou, pomoz nám, napřim, když ztrácíme chuť. Otevři nám oči, ať vidíme, jak krásný mlže být svět, který jsi stvořil. Otevři nám uši, ať slyšíme tvůj hlas i hlas bližních. 

Rodiče a vlastní rodina. Není pravdou,že by rodiče biřmovance nehráli v pozdější době žádnou roli. Budou ale stále méně rozhodujícími. Když děti dospějí, musí se i rodiče přeorientovat. To není vždy lehké. Někdy dochází i k nedorozumění, k hádkám. A právě rozhovor o víře může být těžký. Přesto je důležité, aby rodiče a dospívající děti věděli, na čem jsou. K dospělosti patří dozvědět se – i zpětně, co se v rodině odehrávalo. Rodiče při tom musí přiznat pravdu, v co věří. Tato konfrontace, ať sebe těžší, může zúčastněným mnohé dát, jedni se od druhých mohou mnohému přiučit.

Modlitba ve vlastní rodině.

Otče, dej ať společně dospíváme, daruj nám trpělivost navzájem si naslouchat, dej nám pochopit, co druhý vlastně říká. Pomoz nám objevit poklad zkušeností, který každá generace s sebou přináší. Daruj nám pochopení pro věci,které vidíme jinak, a nauč nás řeči, která nezraní. Kéž naše víra v naší rodině roste, ukaž nám vždy svou přítomnost a zůstaň v našem středu.

Příhoda sotva uvěřitelná (Mt 28,1-10)

Marie z Magdaly a druhá Marie šly ke hrobu prvního dne v týdnu, tedy po sobotě sabbatu=posvátném dnu klidu, tzn. o naší neděli ke hrobu. Mají starost, kdo jim odstraní těžký náhrobní kámen, aby mohly pomazat mrtvé Ježíšovo tělo. Tuto službu v pátek pro nedostatek času (po skonu kolem 15:00 nezbývalo mnoho času, za hodinu začal posvátný velikonoční sabbat) nestačily vykonat.  

Tak za prvé: kámen byl odvalen. Za druhé: Anděl jim sděluje, že nemohou hledat živého mezi mrtvými, že byl vzkříšen Za třetí: Anděl jim dává příkaz, aby šly za Ježíšem do Galileje, tam ho uvidí. Za čtvrté: Plny radostí jdou tu zprávu sdělit učedníkům. Za páté: Tu sám Ježíš jim přichází vstříc se slovy: NEBOJTE SE!

Co jako křesťané věříme?

Ve většině náboženství lidé věří v jednoho Boha nebo ve více bohů, i v existenci po smrti mnozí věří. My křesťané od doby zmrtvýchvstání Ježíše věříme, že se Ježíš vrátí, že život smrtí nekončí. Toto je NADĚJE, která člověku může život změnit. Chápat víru jako výhodný obchod s Bohem je velkým pokušením. Např.: „Věřím v tebe, chodím jakž takž pravidelně v neděli do kostela, tu a tam věnuji i maličkost. A ty, milý Bože, mne za to vezmeš do nebe?“ Někdy si Boha až příliš představujeme jako člověka, který se raduje a zlobí a kterého si můžeme omotat kolem prstu. To je příliš jednoduché, se skutečnou vírou toto nemá moc společné. Již první křesťané hledali FORMU-způsob, jak vyjádřit svou víru. Tyto způsoby jsou naší možností, JAK jako křesťané slovit bohoslužbu, jak se modlit, jak víru vyznávat. A tuto formu vyznání musí každý sám naplnit životem!

Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho; jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;

odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou,

společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.

Jak se dostalo slůvko „katolická“ do Kréda.

CREDO (čti krédo) je z latiny a znamená VĚŘÍM. Jelikož vyznání víry v latině začíná tímto slovem, říká se celé této modlitbě Krédo. V ní najdeme souhrn všech důležitých výpovědí o naší víře. Jediným cizím slovem bylo v původním českém překladu: Věřím v jednu svatou, katolickou církev. Slovo Katos je řeckého původu a znamená „všeobecný – celý svět objímající“. To znamená, že v obecnou církev věří i evangelíci, i když někdy používají místo obecnou – křesťanskou církev.

Věřit jako Matka Tereza z Kalkaty (1910-1997)

„Jsme všichni spisem v ruce Boží“její slova. V Indii se starala o chudé, hladové, umírající a nemocné leprou-malomocné. 1950 založila řád „Misionářek lásky“, který se po celém světě stará o chudé. V r.1979 obdržela Nobelovu cenu míru a při předávání vyprávěla: „Jednoho dne mi Pán řekl: ‚Tamhle žije hinduistická rodina s 8 dětmi, dlouho již hladoví‘. Vzala jsem rýži a donesla jim ji. Oči jim „svítily“ hladem. Přede mnou jejich matka rozdělila rýži a s polovinou odešla. Když se vrátila, ptala jsem se jí,co udělala. Odpověděla:‘Také mají hlad.‘ Věděla o své sousedce – muslimce, že též trpí hladem. Co mne nejvíce překvapilo bylo to, že ve svém hladu nezapomněla, že ještě jiný nemá co jíst, ne že dala něco své sousedce. Měla odvahu podělit se a lásku dělit se.  M.Tereza byla svatořečena 2001

Bohoslužby jsou jakýmsi „Svatým divadlem“.

Když se lidé sejdou, aby chválili Boha a při tom vyznali svou víru, říká se tomu BOHOSLUŽBA. Existuje mnoho způsobů,ne vždy jsou u toho kněží. Katolickou nejdůležitější bohoslužbou je mše svatá. Jistě jsme jich zažili mnoho, víme, že mohou být různé, s hudbu, kdy farář zajímavě káže a kdy farnost je jedno srdce a jedna duše. Jsou však i dlouho trvající bohoslužby. Krásné na ní není to, když vše klapne. Staré slůvko „o svatém divadle“ vyjadřuje skutečnost, že se zpřítomňují dějinné události mezi Bohem a člověkem a ty že se ukazují jako na jevišti. Jsou to skutečně „prkna, která znamenají svět“. Ne, že bychom všichni „hráli“, ale že se zde ukazuje na smysl světa, kdy se potkávají hlavní aktéři: Bůh a člověk.

Jaká je dramaturgie mše svaté?

1.Dějství: Příchod – přicházím k tobě taký, jaký jsem. Úvod, Kyrie, Vyznání hříchů, Odpuštění. Co vše je mé: nálady, silné i slabé stránky. To vše přináším s sebou na bohoslužbu. Vím dobře, že jsem i zklamal, že se mi mnohé podařilo. A proto prosím, aby mi Bůh a společenství věřících odpustili, jestli jsem se prohřešil. Bůh nás přijímá takové, jací jsme a odpustí nám.

2.Dějství: Nasloucháme tvému slovu a odpovídáme na ně. Čtení, Žalm, Aleluja, Evangelium, Promluva, Krédo, Přímluvy. Bůh  k nám mluví z příběhů Bible. Boží slovo je i našimi dějinami a dějinami světa. V promluvě je boží slovo vyloženo a vysvětleno. Našemu životu lépe porozumíme, když si vyslechneme osudy jiných. V krédu vyznáme svou víru a v přímluvách prosíme za potřebu tohoto světa. Naší odpovědí na boží slovo je naše Věřím a důvěrná Prosba o pomoc.

3.Dějství: Jsme posilněni. Bohoslužba Oběti-Eucharistie: Příprava darů, Mešní kánon a Modlitba Páně, Pozdravení pokoje, Beránku Boží, Sv.Přijímání. Nejpodstatnější se děje v této chvíli. Sám Bůh k nám přichází: v tichosti, tajemně a nenásilně. Vždy si připomínáme Poslední večeři, kterou měl Pán se svými učedníky, dříve než zemřel, děkujeme Bohu a chválíme ho, prosíme za naše zemřelé, za církev a svět. Všem nám pak vyprošujeme pokoj. Tato hostina je znamením i tajemstvím zároveň, Bůh k nám přichází pod způsobou chleba a vína. To slavíme společně s celou farností i církví.

4.Dějství: Finále. Jdeme do světa. Ohlášky, Požehnání a Propuštění. Vyslechneme, co se v naší farnosti připravuje, co proběhlo a dostáváme pro nastávající dobu boží požehnání. Bůh nás posílil, s touto posilou vycházíme do všedního dne.

Věřit jako Albert Schweitzer (1875-1965)

V 21-letech se rozhodl: ve třiceti budu pomáhat druhým. Během devíti let se stal doktorem filosofie a teologie, napsal knihu o J.S.Bachovi, vydal jeho varhaní díla (byl výborným hudebníkem) a vyučoval Nový Zákon. Ve svých 30-letech se rozhodl stát se lékařem v pralese a začal lékařské studium. Jako profesor medicíny se r.1913 vydal do Afriky. Zde vybudoval první špitál-nemocnici z bývalého chléva pro slepice. Brzy nato postavil větší nemocnici. Když i toto bylo malé, začal se stavbou nemocnice pro 200 pacientů: Lambaréné. Bohoslužbu mohu konat po celý život.

Modlit se a klást otázky.

Modlitba je přímý rozhovor s Bohem. Každý to dokáže - Bůh nechce nikoho nevyloučit. Skutečně, neexistuje nic, co bychom Bohu nemohli říci! Zároveň neexistuje žádné pevné pravidlo, které bychom museli při modlitbě zachovat. Jak jednoduché je modlit se! Mnozí se spokojí se zaběhlými formami: Andělíčku můj strážníčku…. Přijď Pane Ježíši, buď naším hostem a požehnej nám toto jídlo! K tomu patří i volně formulovaná i myšlená modlitba. Zde mne oslovuje sám Bůh, zda-li s ním chci mluvit! Neexistuje žádná „dobrá či špatná“ modlitba, je-li dobře míněná!! Modlitby ponechávají prostor k otázkám i chválám, k úžasu i pochybnostem, dokonce dává prostor i ke zlobě i hněvu! Kdo hledá Boha, nemusí hledat okliky, může jít přímo!

Otče nás – nejznámější modlitba světa.

„Pane, nauč nás modlit se!“ tak prosili učedníci Ježíše. Ale tak jednoduché to pro první svaté, aby zůstali v kontaktu s Bohem, určitě nebylo. Takže Ježíš naučil své učedníky obracet se k Bohu Otci a my se tuto modlitbu odvažujeme modlit dodnes při různých příležitostech. Je to krásná modlitba, žel Bohu ji často odříká-váme.  Přitom se v této modlitbě vyjadřuje vše, co se týká Boha, světa, našich bližních i nás samých. Že je životně důležitá! A že výtah, který návštěvníky při jejich nástupu vždy dovede k cíli, je pojmenován po modlitbě, která nás taktéž vždy k Bohu dovede!

Škola modlitby – přímo z Bible.

Když se modlíte, neříkejte prázdná slova, jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Nebuďte jako oni! Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím , než ho poprosíte. Proto se modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích.

Bible – napínavá kniha o víře.

Kniha o křesťanské víře je nejvíce tištěnou knihou světa. Přeložena byla do skoro všech jazyků světa. Je jich více než 2.000! Je knihou popisující dějiny o Bohu a lidech. Slovo bible-biblos je řeckého původu a vyjadřuje slovo kniha, knihy. Je to soubor mnoha knih, většina pochází z doby před Ježíšem. My křesťané jim říkáme Starý Zákon. Knih je 45 (44). Mnozí ji nazývají Hebrejskou biblí. Knihy Nového Zákona (27) pojednávají o Ježíšově životě, smrti a zmrtvýchvstání, o počátcích církve a o prvních křesťanech. Tyto knihy nejsou tištěny pro knihovnu, ale pro život. Z této knihy můžeme mnohé použít pro náš život, mezi deskami lze najít něco o Bohu. Ale pozor! Bible je nebezpečnou knihou, která dokáže náš život zcela převrátit!

Věřit jako Otto Dibelius (1880-1967)

Koncertní pianista řekl: Jestliže necvičím den, poznám to. Jestliže 2 dny nehraji – poznají to moji přátelé. Jestliže necvičím 3 dny, vycítí to publikum. Tak se to děje i s mojí modlitbou. Jestliže se nepomodlím den, pozná to Bůh. Jestliže se 2 dny nepomodlím, pocítím to sám. Jestliže se nemodlím 3, poznává to mé okolí.

  Tento evangelický teolog byl zprvu přívržencem A.Hitlera. Jakmile ale nacisté začali vytvářet nacionalisticky orientovanou říšskou církev, okamžitě se proti tomu ohradil. Nejprve byl pensionován. Stal se spoluzakladatelem Církve vyznání a stal se později biskupem v Berlíně. Po 2.světové válce se s jinými evangelickými teology vyjádřil v Přiznání viny :“S velkou bolestí říkáme: Skrze nás se mnohým národům a zemím dostalo nekonečného utrpení..  My sami sebe žalujeme: že jsme odvážněji nevystoupili, s větší věrností neprosili, radostněji nevěřili a žhavěji nemilovali..“

Věřit jako Mark Twain (1835-1910)

Většina lidí má problémy s těmi místy v Bibli, kterým nerozumí. Já sám za sebe musím přiznat, že mne znepokojují ta místa v Bibli, kterým rozumím.

 Ne, on nebyl katolíkem ani vášnivým účastníkem bohoslužeb. Jeho život byl život dobrodruha. Nejprve po Mississippi nahoru a dolů, pak jako úspěšný autor po celém světě. Jeho příběhy však mají cosi do sebe. V nich najdeš celou pestrost života a spoustu humoru. V jedné ze svých povídek si bere na paškál ty z nás, kteří berou vše až příliš vážně: popisuje lidi, kteří se v nebi shánějí po svých křídlech a svatozářích a kteří náhle zjišťují, že tyto věci dobře nefungují. Mark Twain je tou správnou literaturou pro ty, kteří se i nad svou vírou umí zasmát.

Věřit jako Dom Hélder Cámara (1609-1999)

Nezapomeň, že pro mnohé lidi je tvůj život jediným evangeliem, které přečtou.

Když se stal ve své vlasti Brazílii biskupem,nenastěhoval se do biskupského sídla, ale do jednoduchého domu. Leželo mu na srdci: „Staň se  zodpovědným za náš svět; zasazuj se za lidská práva. Pomáhal chudým a při tom říkal: „Dám-li jim najít, nazvou mne svatým. Zeptám-li se, proč chudí nemají co jíst, nadávají mi, že jsem komunistou.“ Veřejně se stavěl proti brazilské vojenské juntě. Několikrát ho tehdejší mocipáni chtěli zabít. Dvakrát byl navržen na Nobelovu cenu míru. 

Křížem krážem cestou života

Jak mohu vlastně věřit?

Nový Zákon popisuje děsnou drzost nebo i odvahu satana, který si troufl na samotného Syna Božího. Toto místo najdeme u Matouše 4,1-11. Že by Odpůrce byl, při své „genialitě“, neinformován, nepředpokládám. Spíše jde o risk! „Jsi-li Syn Boží, rozkaž, ať z těchto kamenů je chléb!“ Ani nám se nechce dělat práci zbytečnou: proč by Ježíš měl z kamenů – v poušti, kde bývá horko – učinit chléb, který by se za krátký čas stal opět kamenným chlebem? Nebo: „Tohle všechno,co vidíš – krásu světa – ti dám hned – když přede mnou padneš…“ Taktika Odpůrce je stále stejná: vezmi si to hned, nepřemýšlej dlouho! Bez práce, bez námahy! A právě tohle Ježíš odmítl: nejprve do písmene splní vůli svého Otce, neposlušnost Adamovu nahradí svou poslušností až k smrti na kříži, odvede své poslání, počká si, až mu Otec vše položí k nohám, až se posadí vedle Otce a stane se Pánem země a vesmíru, Králem nebe i země.

Dolů na poušť.

Ano, přirozeně. Přitom nesmíš poušť vnímat jako výletní cíl, ale jako výzvu před biřmováním. Poušť je symbolicky nutno chápat jako výzvu: vezmi si čas na to, abys poznal, kdo vlastně jsi, co chceš, kdo je Bůh, co Bůh chce. Když si tohle vyjasníme, pak už nám nikdo nemůže nic udělat. To též ukazuje příběh Ježíšův. Jelikož ví, co chce, nemá ďábel šanci.Toho si nesmíme přestavovat jako rohatého grobiána s vidlemi. Ďábel bere vše, co nás může odvést jak od Boha, tak od nás samých. Cesta, která vede pryč od Boha, bývá mnohdy pohodlnější. Navíc na první pohled nevypadá nijak špatně. Jednodušší bývá vyhovět mase, než Bohu. Ten, kdo ví, co chce sám a co chce Bůh, to nebude mít vždy lehké.

Jen prosím tě, nechoď na poušť sám!

Je dobré nevydávat se na cestu bez doprovodu. Půjde s námi naše rodina, kmotr a spolubiřmovanci, věřící z farnosti. Tihle všichni nám mohou pomoci najít cestu k sobě, abychom se promyšleně rozhodli. Ale, co je důležité: naše rozhodnutí nám nemohou vzít, to musíme učinit sami! Při biřmování koneckonců nejde o to, někomu udělat radost; my sami se musíme pro víru rozhodnout. Svědectví jiných může pomoci, ale věřit musíme sami. Poušť je vhodným obrazem k takovému hledání - ve víře existují „místa bez vody“, dokonce i „Fata Morgana“. Věřit může být i náročné.

Věřit jako Maria Montessori (1870-1952).

„Neděláme, co chceme, nýbrž chceme, co děláme.“ Tento výrok je důvodem ke hlubšímu přemýšlení. Když se přihlásila jako první žena v Římě ke studiu medicíny, byl z toho skandál. Přesto ukončila studia s nejlepšími známkami  a stala se lékařkou. Viděla, jak duševně postižené děti jsou v ústavu namačkané

jako vězni. Začala se studiem pedagogiky. Založila modelovou školu, kde uplatnila učební metody, kterými dokázala, že cíleně zaměřenými požadavky lze dosáhnout stejných výsledků u postižených dětí, jako u dětí nadaných. Výsledek byl fenomenální: její děti dosáhly u zkoušek stejných výsledků jako děti zdravé. Její stěžejní věta: „Nauč mne to, abych to udělal sám“ ukazuje, že síla k dosažení vědomostí, dřímá přímo v dětech. Úkolem pedagogů je vzbudit tyto síly a ty i vyžadovat. Nucení a masírování, opravovaní a kárání špatných učitelů málokdy vede k úspěchu, který by formoval charakter a inteligenci dětí.

Žít svou víru – ukázat občanskou odvahu.

V jednom kostele v New Orleans visel dlouho plakát, na němž stálo: Jestliže hledáš Boha zde a nepotkal jsi ho venku na ulici, pak ho nepotkáš ani tady. Setkání s Bohem mohou probíhat všude. Naše víra by měla být vidět v našem životě. Dodá nám víra odvahu ozvat se při nespravedlnosti a hlouposti? Dodá nám víra sílu pomoci jiným lidem a nezavírat oči před nouzí tohoto světa? Troufneme si něco na základě naší víry říci či udělat proti nelidskému jednání? Žít s vírou není lehké, je-li však naše víra živá, pak se nespokojí se světem, ve kterém jsme. Vždyť naše víra touží změnit svět.

Žít víru jako Dorothy Day (1897-1980).

„Pokud jsem v životě něčeho dosáhla, pak jenom proto, že jsem se nestyděla mluvit o Bohu.“ Jedny z nejúspěšnějších katolických novin v USA sepisovala ve své kuchyni. Jednoho dne stáli před jejími dveřmi bezdomovci a prosili o přístřeší. Otevřela, a tak byl její byt stále plný chudých, kteří tam po určitou dobu žili. Brzy na to založila domy pro bezdomovce. Dorothy byla vtipná, jasně myslící novinářka, která žila pro ty, co společnost vyloučila. Jednou se jí ptali, jak dlouho dovoluje bezdomovcům, aby zůstali. „Mohou zůstat navždy. Oni s námi žijí, umírají a my jim vypravíme křesťanský pohřeb. Po jejich smrti se za ně modlíme. Jsou částí naší rodiny. Jsou našimi bratry a sestrami v Kristu.“ Již dlouho svou smrtí 28.11.1980 byla považována za svatou. „Nenazývejte mne svatou, nezlehčujte to!“

Putovat, vydávat se na poutě, životní cesty.

Putování se skládá z malých úseků. Od vesnice k vesnici až k většímu městu. Poutníci minulých staletí nezakládali nové poutní cesty, ale používali starých, zažitých. Teprve poté, co se mnozí pro tu či onu cestu rozhodli, staly se tyto poutními. Vůbec je putování krásným obrazem pro životní cestu. I ta není přímá, ale skládá se z mnoha etap, které od sebe nejsou vzdáleny. Přesto věřím, že je mezi nimi souvislost. Něco, co této cestě dává smysl a cíl. Tomuto cíli se mohu krok za krokem přibližovat. S přestávkami i návraty s novým začátkem. Poutní cesta neslouží k tomu, abychom se po dosažení cíle hrdě ohlíželi za ušlými kilometry. Tato cesta slouží k tomu, abychom si připomněli svou vlastní životní cestu a udělali si o ní jasno. Při tom si můžeme položit otázku: „Co se mnou vlastně Bůh zamýšlí, když mne na tuto cestu poslal?“

Věřit jako Karl Rahner (1904-1984)

„Díky Bohu, že neplatí, jakou představu má 60% - až 80% lidí o Bohu.“

Byl jedním z významných německých teologů 20.století. Pravděpodobně by proti  tomuto označení měl námitky. Sám o sobě říká: „Nejsem vědec, nechci jím ani být. Chtěl bych být křesťanem, který křesťanství bere vážně. Který není touto dobou polapen, který uvažuje o tom či onom, který přemýšlí o třetím či dvacátém problému. Když tomuto říkáme teologie, pak jen dobře! Byl profesorem, řehol-níkem a napsal stovky uveřejněních spisů a přesto měl čas pro starosti i nouzi obyčejných lidí. Pro něho patří zážitky Boží a zážitky lidské těsně vedle sebe. A on pochopil, že Bůh je větší tajemství pro lidstvo, jedno, jak ono ho přijme.

7 modliteb pro sedm dní, modlitby před i po.

Modlitby pro sedmidenní rytmus.

K modlitbě příliš mnoho nepotřebuješ. Nejdůležitější je si pro tuto činnost vzít čas. Přitom není lepší nebo horší místo, které bys zvolil. Modlit se můžeš všude. Samozřejmě můžeš s Bohem mluvit, jak ti „zobák narostl“. Bůh tě zná, nepřekva-pí ho, když mu řekneš věci, do kterých nikomu nic není. Je těžké, že ho nevidíš přímo; jeho hlas zní samozřejmě jinak, než obvykle hlasy zní. Zatěžko ti může připadat i modlit se; to ale není zdaleka důvod toho nechat. Je to podobné jízdě na kole. Nejprve je nutný trénink, pak to jde. V podstatě toto dokáže každý. Mluvit s Bohem a naslouchat mu se musí zkoušet. Nejlépe denně!

Malý trénink modlitby.

K procvičování může pomoci sedmidenní rytmus, přitom nezáleží, kterým dnem začneš. Najdi si chvilku, kdy tě nikdo nebude rušit. Mohou to být chvilky před usnutím. Začni znamením kříže. Vzpomeň si, cos během dne zažil. Co bylo krásné a co takovým nebylo. Poděkuj Bohu nebo si i postěžuj. Pak si přečti text a pomodli se. Některé texty jsou samy o sobě modlitbami, nad jinými se můžeš zamyslet a pak modlitbu říci vlastními slovy. Tu pak zakonči prosbou, která se ti pro tento den zdá příhodná. Tyto texty můžeš použít i vícekrát. Je dobré se naučit s Bohem mluvit vlastními slovy. Po čase zjistíš, že modlitba-rozhovor s Bohem není jednosměrka.

1.den

Když se k tobě obracím, často mne nenapadají správná slova.Mám s tebou mluvit způsobem, jakým hovořím se svými přáteli? Např.: „Bože, ty jsi třída! Jediný ty jsi O.K.; Pane, mám tě rád.“ Smím s tebou takto mluvit? Nebo by se na mne všichni dívali, že to nemám v hlavě v pořádku? Můžeš mi vysvětlit, proč o tobě mluvíme, jako bys byl z jiné doby či z jiné planety? Jako bys naší řeči ani nerozuměl? Víš, upřímně ti řeknu: Pro mne jsi někdy jaksi mimo; to tehdy, když tě nemohu najít; když jasně nevím, jestli vůbec jsi; a jindy jsem tebou úplně nadšený. Vím, že jsi vedle mne, že mne podržíš. To bych tě nejraději objal. Amen – to si nechám, až budu u tebe v kostele. Ale teď: Bože, jsem šťastný, že jsi!

2.den

Dva mniši zaslechli, že prý existuje místo, kde se setkává nebe se zemí. Kdo do toho místa dojde, najde pozemské i nebeské štěstí. Zbývá pouze otevřít dveře, které k tomuto místu vedou. A tak se spolu vydali na cestu, aby toto místo našli.

Putovali roklemi, přes hory, přešli pustiny a přeplavali řeky. Museli projít i stepí a hlubokými lesy. Šli týdny, měsíce i roky až se konečně zdálo že našli, co hledali. Stáli před nízkými dřevěnými dveřmi, sklonili hlavy a plni očekávání vstoupili. Když se rozhlédli, zjistili, že stojí v klášterní cele,kterou před lety opustili.

3.den

Pusť se do toho i když by tisíc důvodů vyzývalo – odlož to! Jdi krok za krokem svou cestou. Neuzavírej se i kdybys měl vidět, že e tím tvůj cíl vzdaluje. Respektuj lidi, stvoření, Boha i sebe. Rozhoduj se klidně. Je těžké dojít k více cílům. Zvažuj a mnohé vzdej. Rozhoduj se svobodně. Neztrať z očí cíl. Najdi svou stopu během všedního dne. Dívej se lidem do očí! Vnímej divy stvoření. Pokus se objevit tajemství, kterým jsi sám. Shromáždi na cestě vše, co tě posiluje a činí milým. Buď velkorysým se všemi svými schopnostmi a talentem. Povzbuď ostatní při vykročení. Přines do světa naději a dorazíš k cíli. 

4.den

Můžeš mi jednou, Bože naslouchat? Chtěl bych slyšet jednou také tvou odpověď. Když mlčíš, je mi, jako když se mnou druzí nemluví. Slyš mne, když křičím. Slyš, když k tobě vzlykám. Slyš mne, když mám vztek. Naslouchej mi, když se modlím. Ne, nechci být člověkem, který říká ANO a myslí NE. Ne, nechci vést špatný život a přerušit s tebou kontakt, jako ti, kteří o tobě už nechtějí vědět a nemají už oko pro tvé dílo. Chci ti, Bože poděkovat. Chci i věřit, že mne slyšíš. To ty mne posiluješ. Má duše je jistě ve dlani. Ty mne činíš šťastným, radostným, takže se mi teď chce zpívat a tančit. Přijď ke všem, kteří v tebe věří. Posilni nás a neopouštěj nás. Pomoz nám najít smysl a cíl v našem životě. (podle žalmu 28)

  5.den

Dnes nechci znát meze, Bože. Chci konat, být nápaditý, produktivní. Chci létat a vyrýt stopu do dne. Chci vědět, co dokáži. Dnes mi na tom záleží. Nechci slyšet o míře či musíš, o askezi a omezování, o zastavení se k zamyšlení. Dovol, Bože, abych dnes zabojoval pro tvé království, za spravedlnost, za svobodu, za život. Svůj zápal pro tebe nemohu vykonat se zataženou ruční brzdou. Nechci sedívat stále jen do nitra. Chci jednat, stavět, tvořit, teď–nezkrotně – vší silou, teď, dokud jsem mladý jako tanečník na parketě,jako sprinterka na dráze,jako rokový zpěvák za mikrofonem. Zítra, milý Bože, zítra zpomalím. Ale ne dnes!!!Amen! Amen!  

6.den

Chtěl bych být někdy tvým andělem: chtěl bych tě posílit, když zeslábneš, nést tě, když se pohybuješ na nejistém poli a stát za tebou, aby ti nikdo nemohl vpadnout do zad. Chtěl bych tě utěšit, něžně a jemně a pozorně naslouchat každému tvému nářku. Rád bych tě provázel na cestě proměny ze smutku, kdy s citem klíčí nová naděje. Chtěl bych být někdy tvým andělem a otevřít ti bránu světa bohatého na radost a pokoj.    (Od Christy Spilling-Nöcker)

7.den

Bože náš, tys otec i matka. Věříme v tebe-Stvořitele světa. Stvořil jsi vítr i chudobku stejně jako berušku či mšice. Stvořil jsi nás jako muže a ženu, jako bratry a sestry,

kteří se mají mít navzájem rádi. Věříme v tebe, Ježíši Kriste. U tebe se cítíme být milováni, ty nás neodmítneš, neodhodíš, naopak - chráníš nás. Věříme v tebe, Duchu svatý, když tě nacházíme v druhém člověku, v myšlenkách, ve slovech i hudbě. Děkujeme ti, troj-jediný Bože, žes nás povolal do života. Děkujeme ti, že nás povoláváš i dnes ke společnému životu s tebou – jako tvůj obraz. Amen.

Na závěr požehnání.

Kdo žehná dává najevo, že spoléhá na Boha a že mu důvěřuje, že se mu smí plést do života. Toto požehnání smíš předat i dále,vždyť můžeš žehnat jako každý jiný.

BOŽE, buď nad námi žehnej nám, buď pod námi a nes nás, buď vedle nás a posi-luj nás, buď před námi a veď nás. Buď naší radostí, která  nás oživuje. Pokoj, kte-rý nás naplňuje. Důvěra, která nás posiluje. Láska, která nám dává nadšení. Odvaha, která nás povzbuzuje. Amen.

Přeloženo z knihy Grundkurs FIRMUNG – autor Guido Erbich – vydáno Benno Verlag  - vložena i vlastní aktualizace pro potřeby naší farnosti.

Říkám ANO. Proč? Protože jsem si zopakoval či nově ověřil, co by měl každý, kdo jde k biřmování, vědět. Malý náhled do učení o svátostech církve, něco o mši svaté, něco k vyznání víry, malý trénink modlitby, poukazy na důležitá místa v Bibli – vždy v závorce (např. Skutky apoštolské 8 kapitola, verš 14 až 17: Sk 8,14-17)

Zároveň zde najdeš i modlitby a vzory pro dospělého věřícího a návod, jak si počít, když přijdou pochybnosti. Najdeš zde i osobnosti z dějin prvotní i současné církve. To vše ti může pomoci k odvážnější víře a k lepší orientaci v životě.

S přáním všeho dobra P.Peter Fořt