M-3
M3. Zažili jste, slyšeli jste něco o TRAPNÝCH situacích? Reakce na ně? Zde jsou ta, co mne pobavila…
Divadlo. Praha. Že by se zde něco takového mohlo stát? Ale stalo se! Jistý profesor během představení pocítil divné tlaky v břiše, konkrétně ve střevech. Zrovna v době, když byl děj napínavý, se ozvala rána. Všichni se lekli. Jeden z diváků ale řekl: „No takové prase!“ Všem došlo, jaká to byla rána. Onen pan profesor povstal a řekl: „Kvůli vám si nenechám vyvalit bok!“ A bylo vymalováno! Odměnou mu byl potlesk mnohých přítomných! Já tedy obdivuji odvážnost, pohotovost a pud sebezáchovy pana profesora.
Pohotovost. Jelikož se zde jedná o lékaře, pak předesílám, že se nejedná o pohotovost ve službě, ale o geniální reakci v trapné situaci. Na Rokycansku obvodní lékař měl sestřičku nemocnou. Otevíral tedy pacientům sám. Tehdy nebyly počítače. Tak si skloněn nad kartou pacienta zapisoval výsledek vyšetření. Poslední pacientka odešla a on si nevšiml, že tam jiná ihned vklouzla. V domnění, že je v ordinaci sám, ulevil si ze všech sil. Chtěl si zavolat dalšího, když s úděsem zjistil, že ona pacientka je již přítomna. „Co teď“, musel si říci. Vyřešil to takto: citát: „Hovoří k vám malý vesnický lékař!“ Jak vidno, MUDr si uměl poradit. Když už jsme u tohoto tématu, říká se přece, p*d je poloviční doktor. Tak, o co jde….
Cizí řeč. Jsem teď doma, v Drmoulu; maminka a babička (matka mé maminky) se chtěly, sami mezi sebou, domlouvat, protože jsem za nimi všude chodil. Obě řeči, němčinu i češtinu jsme doma střídali, žádný problém. Tak si ty dvě ženy vymysleli svou vlastní řeč. Vše bylo zahaleno do jakéhosi úsloví: umsme. Když jedna druhé chtěla říci, že jsou na omylu, tedy hloupé, řekly: umsme dummsme. Když se jedna druhé ptala, jestli rozumí, řekly: Verstumsme? (což znamenalo: verstehst du mich? – rozumíš mi?). Nerozumím! Řekly tedy: Umversutsme… Když už jsem to nemohl poslouchat, tak jsem 2x to té druhé „přeložil do němčiny!“ Došlo jim konečně, že tohle nikam nevede, obě se tomu se mnou zasmály a bylo to! Někdy se musí člověk i sám sobě zasmát, jak to „zmastil“. I to je příklad pokory.
Sám sobě! V polovině března 2025 jsem chtěl pomoci svému dřívějšímu ministrantovi, který naletěl na výhodnou půjčku, kterou musel ihned vracet, částkou 10.000Kč. Poslal mi číslo účtu. V pořádku! Mám dva účty. Z jednoho jsem tedy poslal tuto částku; vyplnil číslo účtu na správném místě; jméno se tam neobjevilo – a odeslal k zaplacení. Čekal jsem od něho potvrzení, ale místo toho se z mobilu ozvalo: „Ale páter, nic ještě nepřišlo!“ Ve mně hrklo! Tolik „šmejdů“ tady rejdí, že bych „naletěl“? Ihned jsem volal do té banky. Znáte to: dlouho to tam vyzvánělo; těch otázek na vás kvůli kontrole osobnosti. K tomu má nejistota a nervozita…. Konečně se vše po rozhovoru s operátorkou vysvětlilo: Já to poslal sám sobě na můj druhý účet! Ta úleva. Druhý pokus se pak už povedl, částka došla, kam dojít měla. A já byl tak rád, že mne nikdo nepodvedl. Život tvoří překvapení. Vám, co tohle čtete, přeji, aby překvapení byla příjemná, dobře končící, plná optimizmu; a hlavně i trošku humorná či vtipná! Vtipnou kaši jíst nemusíte.
Co mne uchránilo trapné situace. Jde o naše partnerství mezi farnostmi Neutraubling D a Kraslicemi CR. Možná minimálně dva roky jsme se na kraslické faře setkávali: Johannes Schmidt (bývalý zdejší mi-nistrant do odsunu) a já, místní farář. Při společných plánovaní akcí jak zde tak i u nich, jsem vedle sebe měl vždy i někoho z naší farní rady. Byl jsem zastáncem otevřenosti. Tím se mohly odstraňovat lživé předsudky, které šířili a dodnes šíří dezinformátoři. Ti, co neumí připustit i vlastní omyly. S Johannesem přijížděla i jeho manželka Heidi. Vždy jsem překládal VŠE, co ta či ona strana řekla. Doslova! Nemohl jsem ani ve snu předpokládat, že paní Heidi perfektně mluvila česky. Pocházela, jak jsem se pak dozvěděl, z Liberce. Co mi při dalším společném sezení řekla? „Pane faráři. Chci vám poděkovat, že jste vždy vše v obou řečech perfektně překládal. I některá citlivá témata!“ To bylo pro mne fakt překvapení. Nejen obsah, ale i uznání! Proto vždy mluvme tak, aby to mohl slyšet Bůh, přítel i nepřítel. PRAVDU!
Dajli medaili, nedajli… Při této situaci jsem si připadal jako „bratranec Vlasty Buriana“. Však posuďte sami: V plzeňské katedrále se tehdy opravovalo; všechny akce s biskupem se konaly „u františkánů“. Mně bylo „tajně sděleno“, že budou oceněni významní věřící i kněží z diecéze. Já jsem měl být poctěn titulem: Čestný kaplan papeže. Prozradil jsem tuto zprávu cca 10 lidem, mně nejbližším. Byli jsme tam včas; já jim zajistil místa mezi hosty – v lavicích kostela. Sám jsem seděl v kněžišti vedle Mons. Emila Soukupa. V duchu jsem si myslel: „Sednu si jako čerstvý monsignor vedle tebe“. Nic z toho se nesplnilo. Po mši svaté, kdy bylo oceněno plno dobrých lidí, se mne moji blízcí ptali, CO tohle mělo znamenat? A co ty? Co jsem jim měl říci? Pomohl mi citát mistra Buriana. P.S. Nutno dodat: Jmenování monsignorem se uskutečnilo na začátku jednoho kněžského dne v Liticích. Jmenování mi předal sám pan nuncius.
Dort (am falschen Ort-tam na nesprávném místě). Od věrné kamarádky Jarmilky V. jsme dostali dort. Ten jsem uložil ve sklepě. Zapomněl jsem na něj. Dostali jsme vzácnou návštěvu a seděli všichni na zahradě v altánu. Chtěl jsem všechny překvapit. Podotýkám: mezi zúčastněnými byla i vzpomenutá Jarmilka V. Jdu do sklepa pro ten dort a rozhořčen nad tím, jak se u nás zachází s dary, jsem plesnivý dort nesl do altánu. Měl jsem k tomu nepatřičné řečičky atd. Nikdy nezapomenu na vyzývavý pohled paní Alice (co to sem neseš!), na vykulený výraz Jarmilky. Inu, nějak jsem to vše nedomyslel, ale dodnes cítím vnitřní napětí z toho fauxpas. Už bych to podruhé zažít nechtěl, to mi věřte!
Závěrem: život tropí různé situace. Mohou být poučné, pokud si je nenecháme jen pro sebe!
