K-3
K-3. Tomu byste neuvěřili. Paní učitelka v 9-ti letce v Rotavě, Marie Př., vyprávěla něco, co se ani nezdá být možné! Celých 9 let nosil kluk příjmením T***č domů vysvědčení; jméno žáka: Sino T…. Když děti dospěly do věku 15 let, měly dostávat občanku. Vzhledem k nesrovnalosti ohledně jména, byli rodiče chlapce přivoláni do školy: „Jak se vlastně jmenuje váš syn?“- „Aladar T…“. On není Sino?“ „No veď áno. Aladar-syno moj milený. Sláva, dostal OP na pravé jméno a ve škole mu museli přepsat všechna školní vysvědčení na Aladar! Inu, pěkná „fuška“. Když nad tím uvažuji – nechci znevážit předchozí zprávu – ale já byl na Gymplu spolužáky nazýván: Čača (kvůli tanci); Zwiebel (kvůli němčině, kdy jsem psal spolužákům taháky); Čábelka (dodnes nevím proč – asi jako kámoš pro spolužáky); jedno mohu říci: mám vysvědčení na jméno Jan Fořt + na jméno Petr Fořt. Chybí jen jediné: Alžběta Fořt. PROČ? Můj křestní list z roku 1945 zní takto: Johann Peter Elisabeth. V mém v rodném a křestním listě stojí: *31.7.1945; křest 12.08.1945 v kapli nemocnice v Mariánských Lázních – Úšovicích. P.S.: Měl jsem jiný osud….
Život tropí legraci, asi nejlepší, co normálně nevymyslíte. Jakoby zázrakem jsem byl jmenován (asi na návrh OB Tomáše Holuba) čestným kaplanem Sv. Otce s možností nosit titul Mons. (Monsignore). S tím je spojeno právo nosit solideo (jakási jarmulka připomínající židovskou čepičku, kterou nosí pravověrní Židé). Solideo je složenina ze dvou latinských slov: Soli Jediný a Deo Bohu. Snímá se z hlavy po modlitbě při obětování. V této chvíli se mše sv. blíží k proměňování (chleba v Tělo Kristovo a víno v Krev Kristovu – slovy samotného Krista, který tato slova říká jménem Ježíšovým, naším Veleknězem). Takže před samotným příchodem Krista na oltář se před samotným Bohem odkládá pokrývka hlavy. Dalším právem je nošení fialového biretu, jakéhosi klobouku; kněží jej nosí v černé barvě. Obdobné je to s cingulem, jakousi šerpou kolem beder. Nyní: proč to připomínám? Ve Stříbrné po mši sv. jsem se ženám ukázal v biretu. Řekl jsem, jak se „klobouk“ jmenuje. Při další sobotní mši sv. mi jedna z věřících pravděpodobně chtěla udělat radost a povídá: „ Páter, ten bidet vám ale sluší!“. V ten den byl pěkný „hic – horko“. Povídám: „No kdyby to byl opravu bidet, ten má takovou hadičku na vodu; tak bych osvěžil vás i sebe.“ Pozor! Že existuje něco takového jako bidet jsem sice dříve slyšel, ale JAK to vypadá, jsem nevěděl. Je to asi 6 let, co jsem zjistil, co to vlastně je. Takže bych si klidně mohl s onou věřící sednout do lavice……
Jak správně vyslovovat. Víme, že malé děti se musí často naučit správně říkat ř, r apod. S tím prvním mají též problém cizinci. Jedna dívenka se musela naučit správně říkat r., protože vkládala všude, kde bylo r - d. Znělo to například: Já nepuru ro Vary, já buru tary. Vůbec by se měly zaznamenávat „výroky“ malých dětí. Můj bratr má pět dětí a také vnučky a vnuky. Jeden vnouček jménem Filípek byl s dědou a babičkou Marií v Teplé na mši sv. Byl tam opat Filip. „Kdo je ten pán s tou čepicí?“ Bratr: „Filípku, to je opat Filip; má na hlavě mitru“. Po čase zase byli všichni v Plzni v katedrále. I zde se vnouček, kterého děda držel v náručí ptal: Dědečku, kdo je ten pán s tou čepicí (mitrou)?“ Odpověď: „To je biskup Tomáš“. Malý Filípek nato: „A proč si hraje na opata?“. Tohle není vše. Filip začal asi v 6-ti letech ministrovat. Pro něho to byl velký zážitek; vše prožíval. Bydlí ve městě. Proto u dědy a babičky smí krmit králíky. Sám si pamatuji, že jsme měli doma plátěný pytlík na ztvrdlý chléb. Při jedné návštěvě – co už byl ministrantem – se ptá: „Děde, smím jít nakrmit jako vždy králíky?“ Odpověď: „Samozřejmě.“ Bratr šel pro jistotu za ním ke kotci s králíky a nevěřil svým uším! Kluk otevřel dvířka, sáhl do pytlíku pro kousek tvrdého chleba a říká králíkovi: „Tělo kristovo“….. Navíc se bratr podivil, že začíná být líný; proč by říkal dědečku, když může říkat „děde“. Nyní jsem do této situace vstoupil já a povídám: Pavle, „děde“ se říká na Moravě, v Brně!
Jaké dá mu jméno? To je z rytmické vánoční písně: Maria má Dítě, Pane. Vracím se spolu s vámi do působnosti na Berounsku. Hodiny náboženství se konaly tajně po domech. Pamatuji si, jakou odpověď mi dal jeden chlapec, když jsem se zeptal, jak se jmenuje maminka malého Ježíše. Odpověď jistě překvapí i vás: „Paní Kristusová“. Inu, chlapec věděl, že my užíváme tzv. příjmení. Toto příjmení nás spojuje s našimi příbuznými. Ve Svaté zemi se příslušnost k rodu, k rodině, vyjadřuje množstvím jmen (u nás křestních). Těch může být opravdu hodně. Tím se udržuje sounáležitost i rodu: např. z rodu Davidova, z rodu Asérova či Benjaminova.
