Rodáci a Partnerská farnost Neutraubling
Toto je kapitola sama pro sebe. Na hranici 2 světů: slovanského a germánského byla má znalost obou jazyků obrovským PLUS! Díky Bohu za tento dar! Toto úvodem, aby každý pochopil, že každá vzpomínka zde připomenutá, vycházela z toho oboustranného respektu; nejen jazykového, ale i náboženského. Na co bych rád dal důraz: na korektnost při setkávání obou národů! Rok a půl nikdo netušil, že mou mateřštinou je němčina. Dobře jsem jako kněz sledoval na jedné straně RADOST a ŠTĚDROST rodáků při poutích a návštěvách. Ovšem život se skládá i ze zklamání. To jsem musel bohužel osobně několikrát zažít. Díky Bohu, ne často! Mnozí rodáci, co byli vyhnáni, se konečně mohli vrátit do „svého rodiště“ v Sudetech. Dům už nestál. Pokud ano, tak je tam noví majitelé, kteří je ani nepustili dál. Díky těm, kteří se z naší strany zachovali vstřícně! To samo o sobě mluví o hodnotě národa! A o jeho hodnotách!
Ještě jiný pohled na situaci:
Bude to krátké, ale spravedlivé. Vracím se ke zklamání z jednání bývalých lidí a rodáků, kteří museli s 50Kg, většinou s fotografiemi, odejít z rodného místa do rozbombardovaného Německa. Tam je nikdo nevítal! Možná odtud pocházela negativní reakce některých rodáků. Slyšel jsem např.: Ať si Češi své kostely opraví sami; ode mne nedostanou ani Pfennig! Snažil jsem se jim říci, že my katolíci, jsme byli určeni k vyhlazení, že jsme obětí komunistické totality, která zas jinak řádila v hnědé barvě v Německu za Hitlera! Pro mne nepochopitelný postoj! Tak jsem je se vší mně vlastní razancí poslal do té nejčernější p**ele! Ať to soudí Pán!
Nyní jedna z nejkrásnějších chvil mého života: Cesta s Boží láskou!
Mnozí, ať to bylo kolem Kurta Wohlraba, (rodáka ze Sněžné/Schönau), nebo z jiné farnosti, se asi po 3 letech za mými zády domluvili, že mi projeví „sympatie“! Originalita se oceňuje v každé době i v té mé! Také v lásce existuje „předehra“, natož v opeře či ŽIVOTĚ! Takovou na mne „ušili“ rodáci kolem Kurta. Vyzvěděli něco z mých tužeb, CO bych rád viděl a KDE bych chtěl být! Za mými zády naplánovali pouť autobusem po celé Evropě! To se fakticky stalo, za chvíli se dozvíte, jak to dopadlo!
Start a cíl:
Volal Kurt ze SRN a věděl při tom, že částečně lže: Náš páter nemůže s námi jet v květnu. Prosím tě, pomoz! Kurt nevěděl, že májové pobožnosti miluji a že je nemohu „ošidit“ svou neúčastí ZDE v Kraslicích a okolí. Když mne někdo ale poprosí, snažím se vyhovět. Jel jsem autem do Frankfurtu/M, nasedl do plného autobusu a stal se knězem=průvodcem POUTI po evropských katolických místech. (Těch, které jsem prozradil - viz o pár řádek výše). Majitel firmy Walter sám řídil, což jsem nevěděl, ale v pravý čas se dozvěděl! Při této pouti jsme sloužili mši sv. v chrámech, ale mnohdy podél autobusu se skládacími lavicemi, které jsme vozili sebou – i oltářem byla JEDNA Z NICH! Byly to nezapomenutelné okamžiky! Co nás spojovalo: láska, víra, naděje, vděčnost, přátelství.
Navštívená místa:
Zde nejde o chronologický výčet navštívených míst. Nejdůležitějším cílem bylo Santiago de Compostella. Tam jsme dorazili a hned u dvojité brány do největšího poutního místa v Evropě, kterému se říká Jeruzalém Západu, se stal pro mne místem 3 divů: Před vchodem, kde jsem viděl věřící, jak se dotýkají stromu v ráji s hadem=svůdcem, umístěný mezi oběma vchody do basiliky, měl jsem stejný pocit, jako na Svaté Hoře. Zde mne opět někdo zahanbil. Vy, jako kněz, bráníte věřícím dotknout se TAJEMSTVÍ? Stromu, který se stal osudovým při volbě mezi DOBREM a ZLEM? Moji spolucestující se totiž s úctou dotýkali toho stromu poznání! Zastyděl jsem se. Druhý div se odehrál v sakristii basiliky. Byl jsem tam s přáním smět koncelebrovat s hlavním knězem u oltáře v basilice. V té chvíli přišel malý člověk, kterého jsem považoval za kostelníka a v angličtině ho tak oslovil. Ukázalo se, že je kardinálem z Toronta! Zaplatil velkou částku v DM. Později jsem pochopil, za co zaplatil; víte za CO? Za rozhoupání obrovské kadidelnice. A třetí div byl tento: Touto houpající se kadidelnicí příčnou lodí chrámu oslavuje Hospodin! Obsluhují ji 6 mužů, rozhoupají a přihazují LOPATOU pryskyřici na rozpálené dřevěné uhlí k oslavě Boží! Úžasné! Já se chtěl přidat „tím málem do mlýna“: Svým hlasem zazpíval latinsky: Te Deum, laudamus; pak německy: Grosser Gott, wir loben dIch; pak svým hlasem na „plné pecky“: Bože, chválíme tebe!“ všichni se ptali: „Co to bylo?“ Já zpíval: „Its was in czeck“ (to bylo v češtině). A všichni mi ZATLESKALI! – to byl tehdy můj osobní úspěch u hrobu patrona kostela svatého Jakuba ve Sněžné!
Lourdes
Mariánské poutní místo, kam jsme dorazili k večeru. U jídla mne oslovil řidič a majitel autobusu pan Werner s prosbou, zda bych s ním ráno nešel do lázní se zázračnou vodou a jestli tomu všemu věřím. Řekl jsem: „Ano, šel bych tam, kdybych byl nemocen. Jelikož nemocný nejsem, pak dávám šanci těm, kteří to potřebují.“ Ani jsem netušil, JAK jsem ovlivnil tohoto člověka! Kdybych byl projevil pochybnosti o zázračnosti lurdské vody, p. Werner by do koupelí nešel! Jenže on tam, díky Bohu, šel! Po týdnech jsem se dozvěděl, že měl rakovinu žaludku a že se domů vrátil uzdravený! Dobře si toto přečtete! Plyne zde poučení: i má víra může ovlivnit někoho z mých blízkých. Jsem opravdu Bohu vděčný za to, že mi dal dar předávat živou a pevnou víru v jeho pomoc!
Fatima. Mariánské poutní místo na konci Portugalska, kde jsou olivy a krajina jako v Palestině. Hluboký zážitek nejen duchovní, ale i osobní. Chcete vědět, jaký? Tam, tisíce kilometrů od naší vlasti, jsem potkal „bytnou“ mé maminky! Poznal jsem ji podle hlasu. „Říkám věřícím kolem mne: Je to možné? Slyším hlas paní Dr. Olbertové, u které bydlí má maminka“. Ona šla se svou skupinkou přede mnou a slyšela, co jsem říkal. To bylo setkání! Asi takové bude setkání na druhém břehu u Pána! Překvapivé! Nádherné! To není ale vše! Na zpáteční cestě jsem se zastavil v obrovské prodejně s devocionáliemi (věcmi pro kněze, bohoslužbu atd.). Obdivoval jsem moderní monstranci pro velkou Hostii. Po příjezdu do Frankfurtu mi Kurt spolu s ostatními tuto monstranci s vděčností předali! Měl jsem slzy v očích radostí. Překvapení následovalo ihned nato, když mi řekli toto: „Viděli jsme, že páter vyšel z té prodejny celý rozzářený. Ptali jsme se prodavače, na co se ten pán, co tu byl, díval.“ Bylo nám řečeno, že na tuto monstranci; že je pěkná a pěkně drahá. A tak mi ji koupili. To je tedy něco! Nebo ne?
