Na počátku mých vzpomínek jsem vycházel z pohřbů.
Po pravdě řečeno, netušil jsem tehdy, že se ke konci mých vzpomínek budu zabývat svým „pohřbem“, ale jinak, než si to dokážete přestavit. Od 1. července 2023 již nejsem ani farář, ani vikář, ani výpomocný duchovní. Stává se ze mne jakési mrňavé kněžské „něco“, pokud si na mne někdo vzpomene a pozve ke službě kněžské, může tento „pidikněz“ být užitečným. Dobře. Dostávám ČAS na čekání. Čas, abych nezakrněl, nestloustl hlavně na břichu, který MUSÍM vyplnit, naplnit. Tohle jsem nemusel nikdy trénovat, mnohdy věci šly ráz na ráz, výhodou pro mne byla schopnost improvizovat, rychlá reakce, okamžitá orientace. Věřím, že mi Duch svatý pomůže, dá sílu pro dobu čekání (nejen na smrt). Že bych se měl zdokonalit “v šibeničním humoru“? Možná zajímavý start! Vraťme se k bodu, který tento „nesmírný – ne vesmírný – pohyb způsobil. Jak mi bylo nadřízenými sděleno, mám skončit, abych nepokazil to, co jsem mohl za 50 let kněžství, za 30 let působení na Kraslicku vykonat. Tři důvody: 1. že mám dlouhé mše (že to bylo pro mou snahu „něco říci v němčině či jiné řeči, pokud mezi věřícími byli rodáci, cizinci). 2. že do mše dávám něco navíc (vše pramenilo z katecheze, vždyť mnozí do hodin náboženství nechodili, nebo zapomněli atd.). 3. že při jednom pohřbu jsem vyslovil nevhodný vtip (ale nikdo nedodal, že ten zemřelý vtipy miloval; navíc jsem dodal, že bych byl rád, kdyby se při mém pohřbu kostel taktéž rozesmál). Tak tohle dle mého názoru nejsou žádné důvody!
Proč mi vše někteří kritici či nespokojenci ohledně mého kněžského projevu neřekli rovnou do očí?
K tomu je zapotřebí buď odvahy, nebo drzosti. Obojího se těmto jistě hodným lidem nedostávalo. Jeden můj Monsignor - kamarád mi řekl: Víš, Petře, ono se to věřícím těžko panu faráři říká. Asi na tom něco bude. Přesto: sám říkám věci na rovinu, bez obalu, tak bych to snad měl přijímat i o sobě? Pokud je to pravda, pak se za ni nikdo nemusí stydět; v mém případě kritika na mou hlavu mne může zdokonalovat v pokoře, v přijetí jiného názoru atd. V mém případě se vše řešilo na vyšší úrovni (tím nemyslím Vatikán, stačí Plzeň – opět ne 12 Prazdroj). Rozhodující pak je, jaké to může mít, či mělo následky. A ty u mne byly, mohu říci, katastrofální; mně to připadalo jako duševní covid… Na tělesný covid zapůsobilo pomazání nemocných. Na vzpomenutý duševní covid dlouho nezapůsobilo vůbec nic. Zklamání, že mi byla vzata životní radost: veřejná služba božímu lidu, ve mně sedělo jako rakovina.
A co bude TEĎ?
Zamysleme spolu nad skutečností, více než podobnou. Za totáče církevní tajemníci měli nad církví absolutní moc. Bez jejich souhlasu se nesmělo vůbec NIC! Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy nepřišel o tzv. státní souhlas. Co znamenalo pro všechny, kteří o něj přišli: nesměli veřejně vykonávat kněžskou službu; mši sv. mohli sloužit „za komínem“, či tajně v rodině s rizikem, že to na ně i věřící „praskne“. Dnes je ale svoboda! Metody se mnohdy mění. Pravda: POKUD MNE NĚKDO POZVE, SMÍM SLOUŽIT I JAKO KNĚZ! Za tuto možnost jsem Matce Církvi vděčný! I panu biskupovi Tomášovi!
Jaký je rozdíl mezi prosbou a rozkazem?
My věřící v katolické církvi známe pojem tajemství. Též je pravdou, že časem i tajemství přestane být tajemstvím a celá pravda vyjde navenek. Při mé poslední vikariátní konferenci v pozici končícího vikáře, mi bylo předáno poděkování a dárky od OB Tomáše. Díky za toto gesto. Že jsem podal osobní žádost o mé ukončení z aktivní služby? Ano, ale CO tomu všemu předcházelo? 3x mne OB Tomáš prosil, abych sám podal tuto žádost! Co k tomu dodat? Já jsem se vždy snažil, pokud to bylo v mých silách, prosbu kohokoliv splnit! Ani v tomto případě nemělo být pochyb, že bych se zachoval jinak! Co mne však osobně bolí: tato prosba ze strany OB, se jaksi nikdy neměla objevit na veřejnosti? Ale budiž! Mám svůj věk, církvi jsem dal celý svůj život. Přesto mne tato zkušenost vyprovokovala k přemýšlení, co je skryto za tímto „tajemstvím“. Když je někdo nadřízeným v armádě, dává rozkazy. V tomto světě neexistují prosby ze strany nadřízených. Je proto obdivuhodné, když někdo – ve skutečnosti stále voják – se uchýlí k prosbě. „Klobouk dolů“! Ale hned si ho „rychle nasaď“, protože je to „tajdův: tajné důvěrné“. Kéž toto vysvětlení prospěje oběma stranám v dalším působení.
Něco z mého posledního Farního listu
Na vzpomenuté konferenci jsem po Adoraci zažil něco úžasného: Tělo Kristovo (Velkou Hostii) jsem s dovolením OB rozlámal a rozdal všem přítomným kněžím. Vyšlo to akorát! Totéž opět přesně vyšlo při rozdávání mého Poděkování všem kněžským bratřím! Mnohdy až zpětně člověku dochází, že Duch svatý, jenž nás nejen posiluje, ale i vede, zasahuje i do takových drobností! Radovat se z nových zpráv: jako takového jste mne snad poznali. Můj poslední poznatek? Jak se zbožní Židé, co chodí s těmi papachami a pejzy zakroucenými kolem tváře, dívají na SABAT (den, který Hospodin požehnal, posvětil jako den svatý). Jako na korunu! Ne peníz, ale skutečné korunování celého týdne zavaleného prací, starostmi a povinnostmi. Že se vše mohlo dokončit ke slávě Boží a radosti božího lidu! Jak úžasné! To je i pro nás návod, jak prožít závěr týdne: DÍKY BOHU, S TEBOU jsme to zvládli! Dál je ještě jiný titul pro sabat: nevěsta! Tak tohle mne fakt „dostalo“! KDO je ženichem? Ježíše, který je ženichem pro nás, přece neuznávají! Takže ženichem musí být každý, kdo týden prožije v lásce, v míru, v poctivosti, v pracovitosti atd. My křesťané, slavíme 1.den po sobotě jako den Zmrtvýchvstání Páně! On je vítěz, „ženich“. Vkládáme do KORUNY Krista, krále vesmíru, naše úspěchy i prohry, naše radosti i bolesti, naděje i zklamání, svůj život, smrt i budoucnost! Mezi tyto hodnoty, hřivny z mé strany, směly pomoci: mé doprovázení zpěvu božího lidu na varhánky, kdy jsme se spolu naučili všechny písně z kancionálu; kdy jsme se mohli obohatit o rytmické písně za doprovodu kytary. Vždy mohl být přítomný i HUMOR, koření života. Na své svědomí mohu říci: snad jsem se ničím neprovinil, co se financí či morálního života týče, (mimo nějakého neslušného slova). Ve vztahu ke státní či církevní autoritě jsem snad nepochybil vědomě… Velkou pomocí – bez mé zásluhy – byla perfektní znalost jazyka německého, mé mateřštiny; v kraji, kde se stýkají 2 národy, to bylo velké PLUS! Taktéž geny po mém otci, který jako „financ“ bděl nad řádným tokem peněz, byly k nezaplacení! Už jako svatohorský kaplan jsem se směl seznámit s opravami za dohledu památkářů. To se mi hodilo při opravách zde. Díky Bohu, kromě jednoho případu, jsem nikdy nenarazil na podvodníky, co se firem týče.
Co ještě dodat?
Své farníky jsem na závěr oslovil těmito slovy: Mějte vždy na paměti, že na vás budu stále při modlitbě a soukromě sloužené mši svaté pamatovat. Toto si zase pamatujte vy! Zvláště nyní, kdy se mi blíží 80. rok života, zjišťuji: pravé bohatství je ve všem, co jsme směli za vedení Ducha sv. prožít! Zde, mezi vámi, jsem se naučil říkat: Přijď Duchu svatý! Pravda, měl mně někdy zavřít pusu; tak si chci vzít k srdci slova sv. Ignáce Antiochijského: Lépe je mlčet a něco být, než mluvit a nebýt nic. Když jsem to řekl na Chlumu, ozval se smích! Já nato: Ale zázraky se dějí i dnes – nechte se překvapit! Ať pro mne není překvapením, že byste chodili méně na mše sv., které slouží P. Bystrík. Mše jsou krátké. Tak vše dobré a keep smiling! Váš mpf
