H-1. Na začátku mých vzpomínek jsem napsal: „Člověk začíná své životní vyprávění většinou od okamžiku svého narození, o kterém stejně NIC NEVÍ, protože „na to ještě neměl“! Nic proti tomu; rád bych ukončil takto: Zážitky kolem z vojny, kde člověk zažívá většinou poslední „legraci“, lze klidně přirovnat začátku života při narození, pak dobu dospívání; po ní dobu vyzrálou. Pokud vojna nekončí skutečnou vojnou čili válkou, pak chybí doba staroby a smrti.
Hned nástup stál za to – a dal mi, co proto! Když jsem ukončil teologická studia, musel jsem nastoupit vojenskou základní službu jako obyčejný vojín. Naše fakulta neměla vojenskou katedru, kde bychom měli možnost si „odkroutit“ část z dvouleté služby a mít možnost začít tuto třeba jako „četař absolvent“. Takže zpátky do Janovic nad Úhlavou. Zde byly 4 útvary. Hned první den po nástupu si nás nováčky („holuby“ – dnes mám biskupa s tímto jménem – to nevymyslíte), svolali do velkého sálu. V čele za stolem sedělo několik „lampasáků“ a školili nás za všeho možného. Také tam byl „politruk“. Ten mluvil a používal výrazy jako např.: internacionální, angažovaný. Na závěr se jeden z důstojníků zeptal: „Má někdo nějaký dotaz? Nebojte se zeptat, rádi vám odpovíme!“ Nikdo se nepřihlásil. Chtěl jsem zachránit situaci a přihlásil se. „Vojín Fořt“. „Slyšeli jsme zde spoustu cizích slov, kterým nemusíme všichni rozumět. Můžete nám je vysvětlit? Bylo ticho. Velitelské hlavy se k sobě přiblížili a jeden z nich řekl: „Vojíne, vy jste farář, znáte latinu, tak to vysvětlete.“ I jal jsem se naivně doplnit, co nezaznělo: např.: „Slovo internacionální pochází od inter=mezi a nacionální od natio=národ.“ Ještě pár cizích slov jsem takhle vysvětlil, když se ozvalo: „To stačí! Vojín Fořt přijde do kanceláře č. 5.“ Když jsem tam došel, dostal jsem pořádné „kapky“. Ještě jednou takto znevážíte náš velitelský sbor, tak uvidíte! Odchod!“ A mně bylo jasné – Bacha, ví o mně!
Pošta pro tebe. Tyto řádky píši zpětně jako vzpomínky. Za dobu mé vojenské služby v Janovicích nad Úhlavou jsem hrál a zpíval vždy jako vedoucí skupiny postupně se čtyřmi a pak se třemi vojáky. V první skupině byli 2 četaři, desátník, já coby svobodník a jeden řadový vojín. Ve druhé pak opět desátník a my tři vojíni, nejnižší „šarže“. Proč o tom píši? Věřte, nevěřte: při poslechu televizního pořadu POŠTA pro tebe jsem vážně uvažoval požádat „pošťáka Ondru“ o pomoc. Měl by za úkol najít např. Petra Wolmutha, Pavla Motlíka, Pavla Nosavcova a Petra Slabu našeho zvukového technika a přemluvit je přijít do tohoto pořadu. Nakonec k tomu nedošlo ani nevím proč. Škoda. Jistě bychom si jako kapela zahráli „na živo“ v televizi. Jedno ale vím: všechny společné zážitky těm klukům se jistě zapsaly do duší. A to je z dnešního hlediska velkým bohatstvím. Je to obrovské bohatství pro mne; jsem Bohu vděčný, že jsem jim mohl ukázat živou víru, křesťanství i za socializmu, lásku i při šikaně a konec konců i pokoru a poslušnost, když jsme dostali rozkaz, který byl ale „totálně mimo, nesmyslný, ponižující až i urážející!
„Tak jste to vy!“ Otec biskup Tomáš Holub velmi zaneprázdněný se osobně nemohl zúčastnit v Praze výročí 1.050 let od založení pražského biskupství, tak pověřil mne, abych ho zastoupil. Jako monsignor jsem v plné parádě, do které jsem se oblékl na vrátnici arcibiskupství, jezdil malým busem po Praze. Vpředu seděl řidič, vedle nalevo „velitel vozu“ kardinál Dominik Duka, za nimi zprava seděl světící biskup Václav Malý, uprostřed Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a pak já. Snad jsem dobře zastoupil Otce biskupa Tomáše, protože se tam při přednáškách mluvilo německy; tak jsem si připadal jako doma, takže za mnou přišlo několik též pozvaných hostů s otázkou, jak to, že tak dobře mluvím německy. Tak jsem jim říkal: “Žádný div, vždyť je to má mateřština.“ Během jízdy jsme si samozřejmě povídali. Nic ve zlém, ale panu kardinálovi Dominikovi jsem říkal „Jardo“, protože on byl v semináři spolu s biskupem Františkem Radkovským rok za mnou. Bylo to milé, upřímné setkání. Náhle se pan arcibiskup na mne obrátil s otázkou: „Otče, kde jste byl na vojně?“ S překvapením jsem mu odpověděl: „ V Janovicích nad Úhlavou.“ „Tak jste to vy!“ Pokračoval, zda jsem znal majora Kobzu. „Jó, byl kultůra..“ „Já tam byl po vás!“ To bylo překvapení! V životě by mne nenapadlo, že je tohle možné. To není vše! Nedávno jsem se dozvěděl, že v Janovicích sloužil i Robert Fico, dnešní premiér SR. Dále tam mimo jiné sloužil i bývalý manžel paní Alice, co se o mne stará; dalším vojákem, který tam kroutil své 2 roky povinné vojenské služby je Míra Šulc, syn Majky, která vyrůstala na sokolovském děkanství; její maminka se starala o RD Bubeníka. Dnes už děkanství ustoupilo velké prodejně s domácími potřebami. Inu, zážitky a vzpomínky jsou opravdovým bohatstvím každého z nás. Važme si jich, děkujme Bohu i těm, se kterými jsme měli tu čest jít kousek společně cestou. Čas od času se mi vybaví scénky z koncertů před porotou, kde seděli generálové, majoři. Jako vedoucí vítězné skupiny jsem při závěrečném „rautu“ od generálů zaslechl zkomolenou latinu ze mše. Oni jako kluci ze Slovenska, byli ministranty. Jednou nám zakázali hrát spirituály=duch. rytmické písně. Tak jsem před narvaným sálem v Kroměříži ohlásil naši skupinu. „Nyní nám dovolte zahrát 4 černošské pracovní písně“. Rok nato s jinou skupinou, jsme soutěžně zahráli lidové písně z LIDODEMO států. A opět vyhráli! Taneční orchestry, Beat, Dechovky, Malé pěv.skupiny (my). To byly tehdy 4 soutěžní hudební druhy. ASUT: Armádní Soutěž Umělecké Tvořivosti. Tak jsme šířili „kulturu i na vojně“. Dodnes mám schované diplomy ze soutěží: Klatov, Sušice, Plzně, Kroměříže i Olomouce. Díky Bohu za ochranu, pomoc při nacvičování, cestách, ubytování v kasárnách; že jsem mohl „utéci do kostelů“, že mne spolu-vojáci podrželi, nepráskli….
